LIKE LIVING IN A CAGE

Kapitola 22.

Moc vám děkuji za vaši podporu a taky
  komentáře, které mě vždy moc těší.
  Jsem moc ráda, že vás příběh baví.
  Užijte si kapitolu. Díky moc! 🌟❤️

  Nastala noc. Nemohla jsem usnout,
protože jsem měla strašnou radost.
Cítila jsem spokojenost a klid, ale
nechtělo se mi spát.

Jsem tak šťastná za tento okamžik. Za to,
že ji tu mám. Že jsme tu spolu. Vzpomínám
si na dny, kdy jsem tu usínala sama a
myslela jsem na ní. Ale teď tu spí se mnou.
Jsem ráda, že spí aspoň jedna z nás, ale
nejraději bych byla, kdyby bylo zase ráno.

Nemám ráda, když musím jít spát, protože
pak jsem bez ní do chvíle než se vzbudím.
A to mě nebaví.

Přemýtala jsem o každém momentu s ní a
o těch bezesných nocích ve strachu z
odmítnutí podmíněné mou vlastní
nejistotou. A teď tu s ní ležím a přijdu si
jako ta nejšťastnější holka na světě.

Ani nevím, kdy a jestli vůbec jsem se
v životě cítila tak šťastně...jako jsem
právě teď. Chci obejmout. Nejraději
bych ji objala, ale nemůžu, protože
ji nechci vzbudit.

Ach jo a do rána zbývá ještě tolik hodin.
Proč musí být noci, tak dlouhé a dny tak
krátké? Proč nedokážu usnout, když
mi chybí a stejně tak, když ji
mám vedle sebe?

Musím spát. Začala jsem se převalovat
z jednoho boku na druhý, abych našla
onu pozici ve které by se mi podařilo
usnout aspoň na chvíli. Obvykle si
lehnu na bok a usnu ikdyž to chvíli
zabere. Ale teď to nedokážu.

Madie se otočila směrem ke mně a
zívla, díky čemuž jsem usoudila, že ji
má snaha usnout nejspíš probudila.
To jsem nechtěla.

,,Ello..." řekla Madie rozespale.

,,Promiň Madie..." zašeptala jsem
omluvně.

Madie se posadila, rozsvítila
lampu na stolku a ve chvíli, kdy se
rozsvítila si schovala tvář do dlaní a
promnula si oči.

,,Co to pořád děláš?" zeptala se vážně.

Nevím jestli se na mě zlobí. Doufám, že
ne. Zlobila bych se já? Asi...možná
trochu. Záleží jak pozdě by bylo. Ale
   teď je opravdu pozdě.

,,Nemůžu usnout." začala jsem a Madie si
povzdechla.

,,Promiň Madie. Nechtěla jsem tě
vzbudit. Zlobíš se na mě?" zeptala jsem
se jí.

,,No....ne....ale víš kolik je hodin?" řekla
Madie a zněla trochu sklesle.

,,Moc se omlouvám opravdu." omluvila
jsem se.

,,Netrap se tím." řekla klidněji a lehla si.

,,Proč nemůžeš usnout?" otočila se na mě
a pousmála se.

,,Chyběla jsi mi." řekla jsem a také jsem
se usmála. Její úsměv se rozšířil a ona
se uchechtla.

,,Opravdu?" podivila se Madie a já jen
kývla.