Adventní kalendář (2020)

4. Steve & Tony - Noc (mcu)

Alternative universe; that one night in Age of Ultron

Tonyho probudila rána a následná bolest v levém boku.

„Sakra, Rogersi," procedil mezi zuby myslící si, že ho z postele shodil majitel levé poloviny postele. Nebylo by to za tuhle noc poprvé. Když se ale zvedl, všiml si, že je prázdná.

„Rogersi?" zopakoval jeho jméno, aby se ujistil, že se mu to jrn nezdá. Nezdálo.

Mohl se teď v duchu zaradovat, znovu si lehnout a vklidu spát až do rána bez toho, aby do něj pořád někdo kopal, bral mu peřinu, nenechal ho v klidu spát už jenom tím, že tam byl. Ale Bůh ví proč to neudělal. Bůh ví proč měl pocit, že je něco špatně. A Bůh ví proč mu to nebylo jedno.

A tak si místo toho, aby zalezl do vyhřátých peřin, sedl na parapet okna a několik minut upřeně zíral na pootevřené dveře a čekal, jestli se Steve vrátí.

Nevrátil se. Ani po deseti minutách, ani po dvaceti.

Po třiceti minutách už Tony nervózně chodil sem a tam po pokoji. Nevěděl, kde se v něm vzal takový strach o Steva. Prostě tu najednou byl.

Napadlo ho, že by mohl jít prostě spát. Přece jenom, Steve se o sebe postarat umí, ví přece, co dělá. Občas. Ne, neví. A ač Tony nevěděl proč, neusnul by s vědomím, že neví o tom, kde Steve je a jestli je v pořádku. Moc dobře věděl, že kdyby se mu něco stalo, vinil by sebe. Byl s ním v jedné místnosti, dokonce i v jedné posteli. Měl na něj dávat pozor. Byla by to jeho vina.

Tony zatřepal hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Snažil se sám sebe přesvědčit, že Steve opravdu ví co dělá a je v pořádku. Ale i tak se rozhodl si udělat malou obhlídku po domě. Jen tak pro jistotu. Byl starší a měl za Steva zodpovědnost. Vlastně nebyl. Ale i tak za něj měl zodpovědnost. Měl pocit, že má zodpovědnost za všechny.

Pomalu otevřel dveře. Nikde nerozsvítil, protože nechtěl nikoho dalšího vzbudit. Jeho jediný zdroj světla byl měsíc, který odřízl zavřením dveří. Takže jen mohl doufat, že nespadne ze schodů, protože to by všechny vzbudilo naprosto jednoznačně.

Celé spodní patro bylo měsícem dokonale prosvíceno. Byl úplněk, proto dokonale zastal práci většiny lustrů v domě.

Cestou přes kuchyň si Tony nenápadně vzal balíček čokoládových sušenek a doufal, že si toho ráno nikdo nevšimne.

„Kdo proboha dává sušenky do ledničky," zakroutil hlavou, když se po pár vteřinách vracel pro další balení. Jedno bylo přece jen málo. Kuchyň nakonec opouštěl s třemi, a poměrně malým boxíkem s jahodovou zmrzlinou, kterou za nimi našel, podle všeho nejspíš najít neměl. 

Pokračoval v obhlídce domu, až na zápraží konečně zahlédl, co hledal. Koho hledal.

„Steve?" oslovil ho a sedl si vedle něj.

„Ahoj, Tony," pozdravil ho a ani se na něj nepodíval.

„Nemůžeš spát?" snažil se Tony udržet konverzaci.

Steve jako odpověď jen zavrtěl hlavou.

„Proč?"

„Do toho ti nic není, Starku," odsekl.

„Wohouu, klid, co jsem ti udělal?" zvedl Tony ruce do obranného gesta.

„Nic, promiň," odpověděl Steve bez toho, aby spustil oči z kdoví čeho přes ním ve tmě, co upřeně pozoroval.

Tony poznal, že něco není v pohodě. Něco bylo špatně a on to věděl. Celá tahle situace mu připadala tak nějak špatně.

Přemýšlel, jak se Stevem mluvit. Nebo spíš jak s ním mluvit tak, aby ho hned neodbyl.

„Prostě... nelíbí se mi naše situace," začal Steve k Tonyho údivu sám. „Tohle všechno. Nedává to smysl. Ne, nedává to smysl, a...mám strach."

Tonymu se nejdřív nechtělo uvěřit, že to je pravda. A už vůbec ne, že to řekl nahlas. Zvlášť jemu.

„Ani, nevím, proč ti to říkám," uchechtl se Steve. „Budeš si ze mě delat srandu, co? Jako vždycky."

„Hmmm.... Ne," zhodnotil Tony situaci. „Myslím, že nebudu. Chceš sušenku?" vytáhl z kapsy jeden z balíčků za snahy změnit téma konverzace. Nevěděl, co Stevem je, ale věděl, že on je ten poslední, s kým o tom chce mluvit. K jeho štěstí Steve na změnu přistoupil a balíček si od něj vzal.

„Díky," načal je, jednu si vzal a potom nabídl Tonymu. „Clint bude mít určitě radost," dodal s náznakem úsměvu.

„Rozhodně," potvrdil mu to Tony. „Nemusí se nic dozvědět."

"To nemusí."

„Chceš k tomu zmrzlinu?" zeptal se po chvíli jen tam Tony.

„Ty jsi jim ukradl zmrzlinu?" udělal Steve pazvuk, který připomíná potlačený smích.

„Tak bych to neřekl," vyndal z kapsy i zmrzlinu a zbylé balíčky sušenek. „Dejme tomu, že jsem si ji půjčil. A že jí omylem zapomenu vrátit."

„Ty pako," zasmál se Steve a vzal si další sušenku.

Ještě dobu tam takhle seděli, jedli sušenky se zmrzlinou a povídali si. Ať už o kravinách, nebo o vážnějších věcech. Na Steveovi bylo vidět, že mu to vyhovuje. Přinejmenším už nepůsobil tak sklíčeně, jako předtím.

„Jestli mu to řekneš, uškrtím tě," pohrozil Tony Steveovi, když se vraceli zpět.

„Co přesně máš teď na mysli?" zeptal se provokativně Steve přemýšlící o všem, co se dnes v noci dověděl.

„O těch sušenkách, idiote," praštil do něj loktem. Steve se rozesmál.

„A....nic jiného radši taky nezmiňuj, děkuju," přidal se Tony ke Steveovu smíchu, který neustával.

---

Poznámka autorky; THE WAY I HATE THIS ONE- anyways, milí autoři a autorky stevetony příběhů, mam na vás jednu otázku. JAK??? A taky jsem kinda stihla přijít na to, že jak Tones, tak Steve jsou na psaní hard af, takze se za existenci tohohle ✨moc omlouvam✨.