Adventní kalendář (2020)

19. Steve & Bucky - Domov (mcu)

„Dobré ráno."

Bucky si odhrnul vlasy z očí. „Dobré," odpověděl a usmál se.

Už si ani nebyl jistý, jestli to myslel upřímně nebo ne. Nějak to začal brát jako samozřejmost. Jako něco, co dělat musí. Třeba jako jíst nebo pít. Dělat to musí, je to jeho povinnost. Nějakou speciální emoci to nepotřebovalo. Ani žádná nebyla.

Hned vzápětí se zadíval do země a podvědomě začal přemýšlet nad tím, co se mu zdálo. Věděl, že něco ano. Pořád cítil ten pocit, ale nic konkrétního si vybavit nemohl. Postupně vymizel i ten pocit a Bucky pochopil, že si na svůj sen už asi nevzpomene. Konec konců, s tím, co se mu často zdávalo, chtěl vůbec?

Přetáhl si deku přes hlavu a zavřel oči. Tohle byl ale jiný pocit, než jaký mu dávaly všechny ostatní sny. Nevěděl, jak přesně jiný, ale prostě jiný. Rozhodl se to dál neřešit. Byl to jen sen. Určitě to není tak důležité.

Skopal ze sebe deku. Strávil ještě pár minut bezmyšlenkovitým zíráním do stropu, než z postele vylezl.

Už začínalo být chladno. O tom, jaký byl datum, neměli ani ponětí. Vlastně ani o tom, jaký byl rok. Bylo to to poslední, co je trápilo. Ale začínal podzim, na tom se shodli. Listí začínalo schnout a padat. Víc pršelo. Prostě začínal podzim.

Včera večer za zvuku deště usínali. Teď už ale nepršelo. Okny sem prosvicovalo sluníčko. Ještě oranžové, což znamenalo, že bylo brzo ráno.

Bucky na sebe hodil Stevovu mikinu, kterou ze sebe včera mokrou sundal a přehodil ji přes židli, aby uschla. Měla ještě trochu vlhkou kapucu, ale to Buckyho nějak zvlášť netrápilo. To, co momentálně spolehlivě zaměstnalo jeho mysl bylo to, že Steve není doma a jeho mikina tu je. Je venku? V té zimě? 

Pak si vzpomněl na to, že mu vlastně říkal dobré ráno. Nepamatoval si, jak ten hlas zněl, ale kdo jiný by to mohl být? Začal přemýšlet nad tím, jestli se mu to jen nezdálo. Bylo by to dost možné. Konec konců, Steve nevypadal, že by tu byl a přál mu dobré ráno. 

V jednu chvíli Buckymu přišlo na mysl i to, co když se mu jen zdálo to všechno. Co když si celou Stevovu přítomnost po celá ta léta, desítky let, jen vymyslel. Aby se necítil sám. Aby v jeho životě bylo aspoň nějaké světlo. Aspoň nějaký záchytný bod.

Konec konců, byli si vzájemnou oporou, co si pamatoval. A ještě dál. Znali se už tak neskutečně dlouho. A za poslední roky se Steve díky tomu, co se stalo, stal tím jediným, co si pamatoval. Vlastně on byl to, co mu pomohlo si vzpomenout.

 „Bucky?"

Prudce trhl hlavou, když zaslechl jeho hlas. Se svými myšlenkami se vrhl patrnému výplodu své fantazie do náruče. Fakt, že Stevovu náruč vážně cítíl, sice nebyl důkaz o tom, že nesní, ale zatím se s ním spokoji. 

„No dobré ráno."

Bucky si hlavu opírav o Stevovu hruď, rukama ho pevně držel a teď už bezmyšlenkovitě zíral jen tak do vzduchu. Nebo spíš na dřevěný rám vchodových dveří, na kterém byly často zrezivělými připínáčky připevněny různé poznámky, třeba co bylo potřeba udělat, nebo různé pozitivní citáty, které psal (a pořád píše) Steve za účelem toho aspoň trošku zvednout Buckymu náladu. Za účelem se tu cítit jako doma. 

Buckymu připadalo, že poslední dobou to vše Steve zvládal poněkud líp, než on. Poslední roky je vždy on ten, kdo potřebuje oporu toho druhého víc. Pravděpodobně i vždycky byl.

Steve to chápal. Občas si připadal, jako by se celé ty roky staral o malé dítě. Nebo o domácí zvíře. Pravděpodobně něco mezi tím. Věděl, že Bucky potřeboval lásku a podporu. Spousty lásky a podpory. A on se mu snažil obojí dodávat tak moc, jak jen mohl.

Netušil, co se odehrává v jeho hlavě. V jeho myšlenkách. Ale chtěl to vědět, hrozně moc. Aby mu porozuměl. Aby porozuměl všem těm náhodným věcem, které občas dělá. Momentální situace rozhodně jednou z nich byla.

„Umm, Bucky?" pokusil se na něj opatrně promluvit.

Bucky vnímal. Ale nereagoval. Snažil se na nic nemyslet. Nejspíš si tím dokázat, že si Steva nevymyslel.

„Můžeš mně pustit, prosím?"

V tu chvíli se Bucky vrátil zpět k sobě a Steva pustil.

„Promiň," řekl tiše. Jakoby se cítil provinile. Kde jsi byl? Nebyla ti zima? Jak ses vyspal? Jak ti je? Bucky měl tolik otázek, žádnou však nevyslovil nahlas.

„Nastav ruce," řekl mu Steve a Bucky si až teď všiml, že měl Steve celou dobu ruce za zády.

Bucky naklonil hlavu na stranu. Steve tomuhle gestu rozuměl. Byl to prostě otazník. Všechny tázací věty v jednom pohybu hlavou. Bucky to často používal, když se mu nechtělo mluvit. A občas používal i jednoduchá gesta znakové řeči, která znal. Nebo spíš si ještě pamatoval.

Steve se usmál. „Prostě mi věř, dobře?"

Bucky se nejdřív zamyslel. Potom pomalu přikývl a nastavil dlaně před sebe. A Steve mu do dlaní vysypal dvě hrstky lesních jahod. A potom už jen sledoval, jak se Bucky rozzářil, když si své dlaně plné drobných červených jahůdek prohlížel.

„Kde jsi je vzal?" zeptal se, zvedl při tom pohled ke Stevovi. Radost z něj vážně úplně vyzařovala. Steve to poznal hlavně podle jiskřiček v jeho očích. (A kromě toho taky podle úsměvu, který se mu začínal formovat na rtech.) A byl za to rád. Byl za to neskutečně rád. Věděl, že  Bucky si zasloužil být šťastný, zaslouží si to víc, než on sám, víc, než kdokoliv jiný.   

„Našel," pokrčil jen rameny. „Taky by mně nenapadlo, že bych v teď mohl nějaké najít. Možná ještě není ta pozdě, jak jsme si mysleli." 

Bucky začínal mít pocit, že tahle konverzace už tak úplně není jen o jahodách. Možná ještě není tak pozdě, jak jsme si mysleli. Možná není pozdě na nic. I když si myslel, že je pozdě, co kdy není? Pozdě na to, žít. Pozdě vše napravit. Pozdě vše změnit. Pozdě znovu žít. 

Podobnými myšlenkami se ale mohl zabývat později. Proteď se rozhodl si se Stevem vychutnat aspoň ty jahody, které mu zvedly náladu jako snad nic v posledních pár letech. 

---

Poznámka autorky; PLS BUCKY IS THE BIGGEST OVERTHINKER EVER- but tenhle má speciální místo v mým srdíčku cuz má cute backstory 🥺.