Adventní kalendář (2020)

14. Zayn & Niall - Staveniště (1d)

Alternative universe; an unexpected earthquake broke down the whole city, probably entire world and everyone in it strangely disappeared. Except...

„Bože, to je Zayn," zašeptal si pro sebe Niall, když na obzoru konečně spatřil člověka. Po tak dlouhé době spatřil člověka. Už začínal ztrácet naději. Už měl pocit, že zůstal úplně sám. Ale ne. Teď zírá na obzor a vidí tam člověka. Na nic nečekal a rozeběhl se směrem k němu.

Zayn si ho všiml o něco později. Chvíli na něj jen zůstal zírat s otevřenou pusou, pak zamumlal něco ve stylu "to snad není pravda" a rozeběhl se za Niallem.

Padl mu do objetí tak prudce, až ho porazil. To Niallovi od kamínků na silnici způsobilo škrábance na zádech, ale to mu nevadilo. Ani jednomu z nich to nevadilo.

„Myslel jsem, že jsi mrtvý," skoro brečel štěstím Niall, zatímco se Zayna držel tak pevně, že mohl sotva dýchat. Byl tak rád, že ho vidí, jako nikdy. Nechtěl ho nechat jít. „Myslel jsem, že všichni-"

Zayn si myslel to samé. Ale Niallovi to nesdělil. Věděl, že kdyby to řekl nahlas, taky by se rozbrečel. Už teď musel slzy zadržovat. Nechtěl brečet. Místo toho Nialla začal hradit po zádech a šeptat konejšivá slova.

Od tohohle šťastného setkání uběhlo už pár hodin. Niall se Zaynem mlčky seděli na zdi rozestavěného (a značně poničeného) domu, který už nikdy nebude dostavěn. Ani jeden z domů na tomhle velkém staveništi nebude. Nejspíš už nikdy. Ani jednomu to pořád nějak nešlo na rozum. Nemohli se prostě smířit s tím, že jsou tu najednou úplně sami.

Jedli housky, které Zayn měl v batohu. Niall se neptal, kde je vzal. Nejspíš z domova, nebo nějakého obchodu. Byl za ně rád. Měl pořádný hlad. Najít obchod a v něm sehnat nějaké jidlo ho opravdu nenapadlo. A teď se vážně docela divil tomu, jak je to možné. Nejspíš byl prostě v šoku. A konec konců, Zayn z nich dvou byl ten, kdo dokázal zachovat chladnou hlavu a racionálně uvažovat. Zato Niall? Ani náhodou.

„Takže jsme podle tebe poslední lidi na planetě?" zeptal se Niall. Pohledem propalující zem. To přece nemohla být pravda, nebo jo? Nejsou přece ve filmu, tohle se v reálném životě prostě nestává.

„Kdyby tu byl ještě někdo další, už by sem dávno přijel," odpověděl mu na to Zayn, a zároveň tak zhodnotil jejich situaci. „Je to zvláštní. Jakto, že tu nikde nikdo není? Ani stopa po lidech. Jakoby tu nikdo nebyl už staletí!"

Niall neodpověděl. Nevěděl, co říct. Nevěděl, jak říct, že Zayn má pravdu. Nechtěl, aby měl Zayn pravdu. Nechtěl se s tím smířit. Prostě ne.

Když se probudil, pokrytý prachem mezi troskami, které bývaly dům jeho rodiny, nikdy by neřekl, že další dva dny stráví sám, strachující se, že je sám na celé planetě. Ale Zayn ho vyvedl z omylu. A byl za to vděčnější, než za cokoliv jiného.

„Co budeme dělat?"

„Já nevím, sakra!" vykřikl Niall. Vzápětí k němu dolehla mírná ozvěna. Nebylo to mířené přímo Zaynovi, jen ze sebe potřeboval dostat všechny ty emoce, co se v něm najednou nahromadily. Zayn mu prostě připomněl, co co tady jde. Nechtěl na to myslet. Prostě nechtěl.

Zayn ho naprosto chápal. Taky se mu chtělo křičet, Bůh ví proč to ještě nedělal. „Ale něco dělat musíme."

„Já vím," sklopil Niall pohled, jestli to vůbec ještě šlo. „Promiň."

„Bože, to je absurdní," zhodnotil Zayn situaci.

„Absurdní je slabý slovo. Tohle je zlej sen!" rozhodil Niall rukama, až housku málem upustil. „Jinak jsi to docela vystihnul."

Zayn jeste chvíli jen tak zíral do země. Stejně, jako Niall celou dobu. Potom ze zídky seskočil a stoupl si před Nialla. „Ale přece tu nemůžeme jen tak sedět a nic nedělat."

„Tak mi řekni, co bys chtěl dělat?" pokrčil Niall rameny. „Město je v troskách. Dva dny jsem neviděl živou bytost, a co je nejhorší, ani mrtvou. Jakoby je to zemětřesení nezabilo, jakoby se prostě sebrali a odstěhovali. Zbyli jsme tu jen my dva. Sami na celý planetě. Takže mi řekni, co bys chtěl dělat, protože by mě to vážně zajímalo."

„No, já nevím? Cokoliv? Ale hlavně něco. Bude to lepší než nedělat nic, no ne?"

Niall znovu pokrčil rameny. Vážně netušil, co dělat, ale jinou možnost asi neměl. Jen doufal, že Zayn ví, co dělá. Strčil si do pusy poslední kousek housky, potom ze zídky seskočil. „Tak jdem?"

---

Poznámka autorky; ugh, co k tomuhle říct... mírně jsem se inspirovala Zákonem Smečky a taky jednou věcí, kterou jsem napsala před třemi lety. Takže tak. A taky, že počínaje dneškem kapitoly na delší příběh nejsou dvě, ale tři 🥺. And this one's weird, ale byla to nouzova moznost.