Adventní kalendář (2020)

3. Louis & Loki - Magie (1dxmcu)

Alternative universe

Čtvrtletní slohová práce č. 3

Louis Tomlinson

Téma: Magie

Když jsem byl malý, nic jako magii jsem nevnímal. Postupně jsem se začínal přiklánět k názoru, že nic takového neexistuje. Ale potom se stalo něco, co můj názor jednou provždy změnilo.

Stalo se to pár dní před Vánoci, když mi bylo osm. Šel jsem do školy, ještě bylo šero a svítily lampy.

Chodíval jsem po schodech přes hráz rybníka. Zábradlí tam samozřejmě bylo, ale dítě jako já by se mezi jeho tyčky s rezervou vešlo, kdyby chtělo. Většinou jsem tam nikoho nepotkával, stejně, jako dnes.

A tak jsem si spokojeně poskakoval po cestě, najednou mi po ledem pokrytém schodu uklouzla noha a bylo to, spadl jsem ze schodů. A kdyby jen ze schodů, spadl jsem zkrz zábradlí dolů k okraji rybníka. Pamatuju si, jaký strach jsem měl. Nikdo tam nebyl. Myslel jsem, že tam umřu. Nebyla šance, aby mě někdo našel. Spousta dalších podobných myšlenek se mi prohnala hlavou pár vteřin před tím, než jsem ztratil vědomí.

Když jsem se probral, ležel jsem pod schody na okraji rybníka. A neležel jsem tam sám. Nade mnou se někdo skláněl. Mohlo mu být stejně, jako mně. Měl černé vlasy po ramena, zelené oči a černé tričko s tmavě zelenými rukávy. Proč si to pamatuju? Protože ty rukávy byly krátké.

„Není ti zima?" zeptal jsem se hned. Bez představení, bez toho, abych se zeptal na jeho jméno.

„Ah, probral ses, konečně," řekl místo odpovědi na moji otázku. Odpověď přišla ve chvíli, kdy se na něm objevila černá bunda. Ano, objevila. Z ničeho. V tu chvíli jsem myslel, že mám halucinace. Že jsem se asi praštil do hlavy. Abych se ujistil, že se mi ani tenhle kluk nezdá, jsem mu sáhl na rameno.

„Ne, nezdám se ti," usmál se, jakoby mi četl myšlenky.

„Kdo jsi?" zeptal jsem se konečně.

„Loki," odpověděl prostě. „A ty jsi Louis."

Vykulil jsem oči překvapením. Jak ví moje jméno? A jak se sem vůbec dostal?

Neměl jsem strach z něj. Měl jsem strach z toho, co dělal. Že věděl nad čím přemýšlím. Že se mu jen tak v ruce objevila bunda.

Když se ujistil, že jsem v pořádku, pomohl mi se zvednout. Následujících pár hodin jsme chodili po okraji rybníka sem a tam a povídali si. Vysvětlil mi, že tohle vše udělal svou magií. Ukázal mi ještě pár věcí, co se svou magií dokázal. A mně se to hrozně líbilo.

Řekl mi, že nepochází z tohohle světa. Že pochází z Asgardu. Zemi říkal Midgard. Prý existuje sedm dalších světů. Vyprávěl mi a vyprávěl a já nadšeně poslouchal. A potom jsem vyprávěl já jemu. Vyprávěl jsem mu o všem, co mě napadlo. O škole, o svojí rodině, o všem možném.

Předtím, než zmizel, jsem se ho zeptal: „Uvidím tě ještě někdy?"

Jako odpověď jen pokrčil rameny. „Uvidíme."

A nechal mě tam stát samotného na hrázi. Jediné, co mi po něm zbylo, je bunda, kterou jsem si na několika místech roztrhl při pádu. Magií ji totiž spravil. Pořád tu bundu mám.

Řekl jsem o tom rodičům, kteří mně okamžitě vzali do nemocnice. Když jsem tvrdohlavě trval na tom, že se to opravdu stalo, že Loki nebyl jen výplod moji fantazie, poslali mně k psychologovi. když mi bylo deset let, došlo mi, že tohle nikam nevede. Tak jsem předstíral, že jsem pochopil, že se to nikdy nestalo, že to byl jenom výplod mojí fantazie, který mi přišel reálný jen proto, že jsem se praštil do hlavy. Ale pořád jsem si byl jistý, že to bylo reálné. Rozhodl jsem se si to nechat pro sebe.