Adventní kalendář (2020)

13. Tony & Natasha - Šátek (mcu)

Natasha Romanov, agentka SHIELDu a členka Avengers, byla naposledy viděna na podzim roku 2015, tudíž před třemi roky. Záhadně zmizela při jedné z jejích misí, nikdo nevěděl kam. Nedávno byla po dlouhém, avšak bezvýsledném, pátrání prohlášena za mrtvou. 

Agentka s číslem 078, přišitým na rameni svého oblečení, nepozorovaně vklouzla do kuchyně. Ano. Povedlo se jí obejít veškeré bezpečnostní opatření Avengers Tower. Jak to udělala? Ona sama neví. Systém ano. 

Rozhlédla se po tmavé místnosti, bledě osvícené světlem, přicházejícím z okna. Dostala najednou takový zvláštní pocit. Tenhle pocit znala. Byla tu jedna věc, která jí tento pocit dávala. Už dávno se rozhodla ho prostě ignorovat. Ale tohle? To ignorovat nešlo. Stále měla na mysli, že musí splnit svojí misi. Že se nesmí soustředit na nic jiného. Proto ji dalo trochu práce se přesvědčit, aby se trochu podívala kolem, než udělá to, proč tady je. Konec konců, bude dobré se tu trochu porozhlédnout, no ne? Zmapuje si místo aby věděla, kudy může utéct, kdyby se něco pokazilo. 

Rozešla se po místnosti a začala si prohlížet každý detail a podvědomě zhodnocovat, který předmět by se při útěku dal použít jako zbraň. Byla jako robot. Zčásti vlastně robot byla. Ne, že by si to uvědomovala. Vždyť si ani neuvědomovala, kdo vlastně je. 

Najednou ji zezadu někdo chytil za ramena a strhl k zemi. Jak je možné, že ho nezaregistrovala? Ihned se začala bránit, ale stisk neznámé osoby - nebo předmětu - byl moc silný. Několikrát se ošila. To mělo za výsledek jen to, že ji podklouzly nohy a byla onou osobou přišpendlena k zemi.

I přes ne úplně ideální osvětlení místnosti dotyčného poznala. Tony Stark, její cíl. Držel ji ruce za hlavou a tlačil je směrem k podlaze. Stejně tak koleny její boky a nárty kolena. Ještě několikrát se zkusila osvobodit, ale marně. Nemohla se ani hnout. Splnění její mise bude težší, než čekala. 

S kamennou tváří a bez jediného pohybu zírala před sebe. A proto ji neunikl Starkův šokovaný výraz, když zatřepala hlavou, aby si aspoň odstranila vlasy z obličeje. Nebyl to ten šokovaný výraz, který často vídala u objektů svých misí. Ne. Tenhle byl jiný. Dokonce by i přísahala, že se mu v očích na moment zaleskly slzy, když to jméno vyslovil. 

„Nat?"

Tahle slova působila, jako by jí právě někdo probodl nožem přímo do zad.

Pořád dokola se jí ozývala v hlavě. 

Nat.

Nat.

Nat.

Natasha nebyla mrtvá. Unesli jí, aby pracovala pro ně. Byla dobrá agentka, jedna z nejlepších. Když opakovaně odmítala jejich nabídky, udělali to tedy po svém, bez jejího souhlasu a bez toho, aby jí cokoliv řekli. Znepřístupnili jí paměť a do hlavy nainstalovali čip, díky kterému poslouchala. Věděla, že své vzpomínky má, ale nemohla se k nim dostat. Nevěděla kdo je, odkud je, nevěděla nic. Neexistovalo pro ni nic jiného, než mise. Nic jiného neznala. Zabila desítky lidí. Netrápilo ji to. Jako by ona sama už dávno zemřela. A zůstala jen její skořápka, ovládaná umělou inteligencí. Jediné, co ji zbylo, byl tmavě červený šátek, který sebou tenkrát na misi měla. Vždy ho nosila ovázaný kolem zápěstí. Měla pocit, že je pro ni důležitý. A skutečně byl. Ale to ona nevěděla. Ani to vědět nemohla. Jen prostě měla takový pocit. Poto si ho dál bezduše nechávala a  v hloubi své mysli, utlačované umělou inteligenci, doufala, že to není zbytečné.

Nat.

Nat 

Nat.

„To je ten Wandin šátek. Ty ho pořád máš!"