Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU)

1.kapitola - DOPIS

Melea Havrazelová. Jedenáctiletá dívka, která uprostřed léta 1971 netrpělivě čekala, než jí přijde dopis z bradavické Školy čar a kouzel.

Od chvíle, kdy se u ní objevily kouzelné schopnosti, se svých rodičů zeptala nejméně na tisíc otázek. Co všechno se budu učit? Budu se moct měnit jako ty? Budu umět létat? Na všechny tyto otázky jí rodiče s radostí odpověděli. Ovšem byly i takové, na které neexistovala jednoznačná odpověď. Budu mít kamarády? Budou mě mít rádi? Vždy jí odpověděli stejně: „I kdyby se stalo něco z toho, čeho se obáváš, vždy zůstaň sama sebou. Neměň se kvůli ostatním."

Pro Amélii bylo těžké vidět svou dceru smutnou, ale moc dobře věděla, jaký osud ji čeká, pokud se jen malinko přiblíží na stranu zla. To proto jí neustále opakovala, že má zůstat sama sebou.

Zatímco Melea seděla přede dveřmi, žena s tmavými vlnitými vlasy se opřela o kuchyňskou linku. Právě očarovala žehličku, která se sama pohybovala po žehlicím prkně a nechávala za sebou narovnanou látku.

Na pohovce v obývacím pokoji seděl muž s hnědými vlasy a brýlemi na očích, v rukou držel noviny, ve kterých se hýbaly obrázky.

„Zase zmizelo nejméně pět kouzelníků," rozčiloval se, vzteky kusy novin složil a položil na konferenční stůl.

Hnědovlasá dívka s oříškovýma očima se po hodinovém sezení u dveří rozhodla, že si odskočí na toaletu. Při mytí rukou zaslechla cvaknutí poštovních dvířek. Přiběhla ke dveřím a vypískla radostí. „U Velkého Merlina. Je tady!" S dopisem v ruce běžela do obývacího pokoje, a radostně začala poskakovat před televizí.

Oběma jejím rodičům bylo jasné, z čeho je tak nadšená. Bylo to deset dní, co Melea oslavila jedenácté narozeniny, a od té chvíle se na Bradavice vyptávala víc než kdy dřív.

Dívka přeskočila na gauč vedle svého otce a pohovka se začala okamžitě prohýbat.

„Ko-neč-ně," křičela mezi výskoky.

„No, tak se uklidni," řekl Kieny při pokusu upít ze svého už vlažného čaje, „posaď se a přečti, co tam píšou," poklepal na místo vedle sebe a ztlumil rádio, které před malou chvílí zapnul. Amélie ukončila činnost žehličky, mávnutím ruky nechala složit prádlo do koše pro pozdější uklizení a usadila se do křesla vedle dcery, aby také dobře slyšela.

„No jo, no jo, už jdu na to," pořádně se usadila a roztrhla nažloutlou obálku se zeleným písmem, ze které vytáhla ručně psaný dopis se stejně zeleným inkoustem. „Ehm ehm," odkašlala si, než začala recitovat dopis. „Vážená slečno Havrazelová, s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás. V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení. Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července. Se srdečným pozdravem, Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele."

Melea dočetla dopis a ještě chvíli rozdýchávala, co právě přečetla.

Mamka ji pevně objala a táta se přidal z druhé strany: „Jsem na tebe pyšný, holčičko!"

„Zítra bychom mohli vyrazit na Příčnou ulici, co vy na to?" navrhla Amélie a zvedla se z béžového křesla, které tiše zavrzalo.

„To by bylo úžasné," zaradovala se dívka, když táta souhlasil.

Druhý den ráno Melea vstala dřív než obvykle. Vysprchovala se, umyla si vlasy a rychlým vyfoukáním je vysušila, vyčistila si zuby a vyrazila ke skříni vybrat si oblečení, které si na sebe vezme. Zaslechla budík, který měli její rodiče nastavený, a rychle na sebe hodila zelené tričko a černé džíny. Z věšáku na dveřích si pro všechny případy vzala i mikinu a šla si přichystat snídani.

„Máš seznam, co všechno musíme nakoupit?" zeptala se mamka, když Melea dojídala omeletu se slaninou.

„Ano," odpověděla rychle a zamávala jí papírem před nosem, „je to hned z druhé strany," obrátila dopis a začala číst nahlas: „Tři jednobarevné pracovní hábity, černé," byla první věc, kterou přečetla.

„Madam Malkinová," vzpomínala na svou první návštěvu u madam Malkinové Amélie. Nechat si ušít nové hábity potřebovala skoro každý druhý měsíc, většinou kvůli nevydařeným lektvarům.

Takhle to pokračovalo dalšími věcmi, dokud Melea nedošla k potřebným učebnicím.

„..., Miranda Jestřábová: Příručka kouzelných slov a zaklínadel, první stupeň..."

„Dobrý, dobrý, nemusíš mi to přece všechno číst," zastavila ji mamka, když Melea přečetla tři názvy a chtěla pokračovat. „Pár jsem si jich nechala, nejsou v tak špatném stavu, klidně ti je mohu dát. Mám v nich i nějaké poznámky, které jsem si během studia zapsala, abych lektvar udělala o trochu lepší."

„Takže je možné, že budu nejlepší ze třídy?"

„Nevím jestli nejlepší, ale určitě budeš skvělá," mamka ji pohladila po ruce a kývla hlavou, aby četla dál.

„Hůlka."

„Koupíme u Ollivandera."

„Kotlík."

„Může se koupit, ale nějaké tu mám."

„Jedna sada skleněných nebo křišťálových lahviček."

„Ty tu mám určitě." Mamka zamířila ke dveřím hned vedle kuchyně, které vedly do její pracovny, v níž vyráběla své lektvary. Jakožto lékouzelnice vařila lektvary nejen pro osobní potřebu, ale také pro nemocnici U svatého Munga, takže vlastnila plno kotlíků, lahviček, hmoždířů a dalších pomůcek. V tu chvíli nakoukla do jedné ze skříněk a vzápětí pronesla směrem ke své dceři: "Ty kupovat nemusíme, mám jich tu hodně. Ráda se jich zbavím."

„Proč tři hábity?" zeptala se dívka maminky, když dočetla druhou stranu.

„Hábity ve škole moc dlouho nevydrží. Třeba když je blátivo nebo když ti ho, nedej Merline, nějaký tvor roztrhá, je lepší jich mít víc," vysvětlila jí mamka, zatímco sklízela ze stolu.

„Už se nemohu dočkat prvního září," nadšeně vyjekla malá čarodějka.

„Uteče to a než se naděješ, bude z tebe lékouzelnice, bystrozorka nebo třeba profesorka," usmála se na svou dceru Amélie.

„Doufám, že lékouzelnice. Ne, že by se mi taťkova práce nelíbila, ale chtěla bych pracovat s tebou," objala svou maminku. Nenápadně se nadechla vůně jejího parfému, kterým se vždy, když byla u rodičů v ložnici, tajně voněla.

„Když budeš chtít, dokážeš všechno, holčičko," vtiskla jí Amélie lehkou pusu do hnedych vlasů. V objetí zůstaly stát v kuchyni a čekaly, až se táta uráčí vyhrabat se z koupelny.