5.kapitola- URŠULA WARRENOVÁ

295 19 0
                                    

Byla to komnata plná skříní, velkých skříní, do kterých by se vešel dospělý člověk. Zrovna do těch by se nejraději Melea schovala, kdyby nebyla tolik vyvedená z míry, kde že se to vlastně ocitla. 

Bylo tam tolik věcí, které nevěděla k čemu slouží. Staré psací stoly, na každém kusu podlahy se válely zaprášené knihy a kusy hadrů, které byly přehozené přes většinu toho harampádí. 

Procházela dál uličkou. Míjela hnědou mohutnou skříň, černou úzkou skříň a mnoho dalších. Proč jich je tady tolik? K čemu se používají? Pár skříní zkusila otevřít a žádná z nich neměla poličky, věšáky, ani tyče na pověšení ramínek. Před velkým, hodně zaprášeným krbem uviděla skříň nezvyklého tvaru. Byla vystouplá do špičky.

Obešla ji kolem dokola a opatrně ji otevřela. Jako jediná uvnitř vypadala jako naprosto normální skříň. Byla v dokonalém stavu, ani nebyla zaprášená.

Co tu vůbec dělám? Co je to vůbec za místnost? Silný vítr ji foukl do obličeje. Prudce zavřela skříň a šla zpět k východu. Zaslechla cvaknutí téže skříně. Otočila se a viděla, že se dveře pootevřely. Zachvátila ji panika a ve strachu se rozběhla pryč. 

Rozrazila dveře a upadla do prázdné chodby. Se zrakem upřeným do dveří, které se pomalu zavíraly, uviděla černý stín postavy, jak ji pozoruje, z čehož jí tuhla krev v žilách. Když ucítila, že se někdo dotkl jejího ramene, její panika a strach dosáhly maxima a ona vyděšeně vykřikla. 

Melea začala vyvádět a po čtyřech se odplazila ke zdi, kde ještě před pár vteřinami byly dveře.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se hoch, kterému Melea zahlédla jen špičky bot. Když zvedla pohled, uviděla před sebou čtyři chlapce, kteří na ní vyjukaně zírali a čekali, co řekne. 

„Jo, ne, nebo... já nevím,“ zmateně zakroutila hlavou, zatímco se stále krčila u zdi. 

„Co se stalo?“ zeptal se brýlatý klučina. Podal jí ruku a pomohl jí na nohy. 

„Děkuji,“ špitla a znovu se podívala do míst, odkud před malou chvílí vypadla. Kam se mohly ztratit tak ohromné dveře? Pro jistotu se podívala i na druhou stranu chodby, ale také nic. 

„Co jsi tu dělala? Takhle sama, až v sedmém patře?“ pronesl tázavě právě chlapec, který se jí dotkl poprvé. 

„Já… potřebovala jsem být sama a asi jsem se musela ztratit,“ skoro až zašeptala, jak z toho byla stále mimo. 

„Ty jsi Melea, viď?“ podíval se jí do očí brýlatý kluk a ona přikývla. „Já jsem James Potter,“ mile se usmál, „tohle je Remus Lupin,“ ukázal na kluka, který tiše pozoroval celé dění. „Ten co na tebe stále zírá je Sirius...”

„Black, už jsem o tobě slyšela,“ usmála se brunetka na Siriuse. Ten stačil jen vykulit oči. 

„A náš poslední je Peter Pettigrew.“ 

Peter byl nejvíce vzdálený a zdálo se, že i plachý. V obličeji dost připomínal krysu. Melea v něm poznala chlapce, který při příjezdu do Bradavic přepadl přes okraj loďky. Lehce se pro sebe usmála a zamávala na pozdrav. 

„A co tu vlastně děláte vy?" zvědavě nadhodila. 

Nervózně se na sebe všichni podívali: „Jen se procházíme před první hodinou."

„Ale už stejně půjdeme zpět. První hodinu máme lektvary. Nerad bych přišel pozdě,“ dodal Remus. 

„Ale ty je máš taky, ne?" zeptal se James a Melea přikývla. 

Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU) Kde žijí příběhy. Začni objevovat