Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU)

2.kapitola - PŘÍČNÁ ULICE

„Letaxem, autem, nebo se přemístíme?“ zeptal se Kieny, když se konečně ukázal v kuchyni a nalil si šálek horké kávy. 

„To nevím,“ odpověděla mamka, objala tátu kolem pasu a zalétla pohledem k dívce, sedící za pultem s talířem před sebou, „ať si vybere naše malá čarodějka.“ 

„A nepozvracím se, když se přemístíme?“ zeptala se s nervozitou v hlase. „Četla jsem o tom, a prý to žaludek nesnáší dobře,“ chytila se za bříško. 

„Neboj se,“ přešel k ní taťka a chytil ji za ramena. „Jen si na to musíš zvyknout,“ líbl malou kouzelnici do vlasů a zamířil do ložnice pro svůj kufřík. 

Všichni se postavili doprostřed obývacího pokoje. Amélie se nervózně podívala na svého muže, který si však jejího pohledu vůbec nevšiml. Melea se pevně chytila svých rodičů. Ve vteřině viděla kuchyňský pult, a v té další se vše začalo točit a ona ztratila pevnou půdu pod nohama. 

Na setinu zavřela oči, ale hned je zase otevřela, jelikož pod sebou opět ucítila pevnou zem. V oblouku prachu viděla úzkou, zalidněnou, kamennou uličku. Po stranách bylo plno obchodů s vystaveným zbožím. 

„Jsi v pořádku, zlatíčko?" natáhla mamka pomocnou ruku a Melea ji bez přemýšlení přijala. 

„Jen mi dejte pár vteřin.“ Svůj žaludek cítila až v krku, skoro na jazyku. Na sucho polkla a znovu se narovnala. „Tak jo, asi můžeme,“ popadla dech a vyšla hned za rodiči. 

„Vážně ti nic není? Můžeme se na chvíli posadit," ukázal Kieny na lavičku před proskleným obchůdkem. 

„Vážně, jsem v pořádku. Můžeme pokračovat."

„Dobře, tak myslím si, že bys mohla jít k madam Malkinové a nechat si ušít hábit,” nadhodila Amélie. „Tvůj táta by zatím skočil ke Gringottovým do banky a já pro knihy. Potom tě tu vyzvedneme, ano?“ 

„Vážně můžu sama?" nadšením vystřelila obočí nahoru. 

„Můžeš, pokud mi slíbíš, že se budeš vyhýbat tmavým a zapadlým uličkám. Já se hned vrátím," varovala ji mamka a dala jí do ruky pár galeonů.

„Slibuji," štěstím mamku skoro rozmáčkla a do obchůdku madam Malkinové doslova vběhla. Zvonek na dveřích cinkl a tím oznámil, že vstoupil zákazník. V Meleině podání spíš vrazil zákazník. 

Zpoza regálů s bavlnami a dalšími látkami se vynořila postarší paní s brýlemi na špičce nosu. 

„Přejete si, dívenko?“ zeptala se příjemným hlasem a začala si Meleu měřit pohledem. 

„Dobrý den. No, r-ráda bych si tu n-nechala udělat hábit. Teda několik hábitů,“ vykoktala ze sebe brunetka a tváře se jí zbarvily studem. 

„Přípravy do Školy čar a kouzel? Pojď za mnou, maličká,“ podala jí ruku, aby se jí chytila, a odvedla ji do zadní místnosti. Melea byla ráda, že ji madam Malkinová netrápí a rovnou ví, o co se jedná.

„Tady si stoupni,“ ukázala na stupínek, na který Melea poslušně vylezla. Před sebou měla zrcadlo, vedle sebe další dva stupínky. Mávnutím hůlky si madam Malkinová přivolala metr a látku a začala si ji přeměřovat. Přes ruce, pás, boky, kolem krku. Madam se na chvíli vzdálila a místo ní se u Melei objevila dívka s ohnivými vlasy.

„Ty jdeš do prváku?“ zeptala se potichu a ohlédla se, jakoby tu bylo zakázáno mluvit.

„Jo, ano. Jsem Melea,“ představila se a ohlédla se také, aby zjistila, co upoutalo zrzčinu pozornost.