Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU)

8.kapitola- BLACKOVI A MALFOYOVI

První polovina července utekla a Melea se rozhodovala, co si vezme na sebe na zítřejší dobročinnou akci na podporu mladých kouzelníků. 

Alia, jak ji Melea poprosila, poslala sovu s dopisem od svých rodičů, tudíž se mohli rodiče obou dívek domluvit mezi sebou, v kolik se setkají a kde. Také psala, že si bere žluté šaty s černým svetříkem a baleríny se vzorem kytek.

Melea se rozhodla pro červené šaty pod kolena a černé baleríny. Připravené oblečení si pověsila na ramínko do skříně a šla si dát oběd, který před malou chvílí dovařil její táta. Stál u kuchyňské linky, zástěru měl uvázanou okolo pasu, utěrku přehozenou přes pravé rameno a zrovna kouzlem nandával jídlo na talíře. 

„Byla tu Sára,“ vzpomněl si, když jí podával džus. „Chtěla s tebou jít ven. Řekl jsem jí, že se u ní později zastavíš.“

Melea přikývla na souhlas, upila ze sklenice a pustila se do jídla. 

„Ta čína se ti vážně povedla," pochválila tátu s plnou pusou. Kieny se zasmál a sám si vložil sousto do úst. 

Svou kamarádku Sáru neviděla od doby, co odjela do bradavické Školy čar a kouzel. Sára nebyla čarodějka, proto bylo velmi důležité, aby jí o téhle části života nic neříkala.

Sára bydlela hned přes ulici. To byl hlavní důvod, proč byla Meleina nejlepší kamarádka, a o to víc ji mrzelo, že jí nemůže říct o té úžasné věci, která se jí během roku přihodila.

Melea zazvonila na zvonek s nápisem „Dukeovi“. Za pár sekund se ze dveří vyřítila dívka s černými vlasy po ramena,  světlě růžovou pletí a velkýma modrýma očima. Skočila Melei kolem krku a držela ji tak dlouho, dokud Melea nezačala kuckat. 

„Bože můj! Tak hrozně jsi mi chyběla,“ pištěla Sára a táhla mladou čarodějku přes obývací pokoj na zadní dvorek. „Musíš mi o té nové škole všechno povědět. Jaký jsou učitelé, ostatní lidi, jak se tam máš a jestli jsem ti chyběla!“ Sára nepřestávala brebentit a usadila Meleu na gauč v domě na stromě.

„To víš, že jsi mi hrozně chyběla,“ ujistila ji Melea a ještě jednou ji objala. „Učitelé naprosto skvělí. Studenti, no, jak který. Někteří jsou skvělí, třeba spolubydlící, které mám na pokoji, Daria, Maria, Felinda a Alia. Máme stejné předměty a hodně si pomáháme s úkoly,“ nadšeně Sáře vyprávěla, jaké to ve škole je. 

Sára při zmínce o děvčatech trochu znejistěla. Přece jenom byla Melea její nejlepší kamarádka, ale teď už spolu do školy nechodí.

„Pak tam je jedna parta, která, dá se říct, šikanuje ty, co jsou obyčejní.“ Nevěděla, jak jinak pojmenovat mudlorozené, ale Sára o ničem nevěděla. „Potom tam je jeden kluk, který se mi líbí, nebo spíš líbil. Byl první, koho jsem poznala na cestě tam. Jenže mi nedošlo, že se mu líbí někdo jiný. Mě už si pak moc nevšimla, takže s ním už moc nekamarádím.“ 

Sára moc dobře věděla, jaká Melea je. Jak se dokáže uzavřít, když ji někdo zklame nebo naštve.

„To mě mrzí, ale je tam určitě další kluk, který není k zahození, ne?“ snažila se povzbudit svou kamarádku. 

Melea se rozhodla, že jí o Luciusovi říkat nebude. Musela by zmínit, že i přes to, že se jí začíná líbit, nechce s ním mít nic společného, protože ubližuje mudlorozeným. Sára by se potom ptala, kdo jsou ti mudlorození, a vše by se prozradilo. 

Proto se raději rozhodla, že jí bude vyprávět o Siriusovi. Malém, kudrnatém klukovi, který běhal za vysokým, brýlatým hochem jménem James. O Remusovi, který byl něčím zvláštní a Melea se rozhodla, že dřív nebo později přijde na to, co je na něm tak záhadné. A v poslední řadě o Petrovi, který byl vždycky jejich věrný ocásek. Vždy tichý a nenápadný.