Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU)

13.kapitola - PROZRAZENÍ

„To nemůžeš myslet vážně, Malfoyi!" křičela Bellatrix z ložnice Luciuse.

„Říkám ti to tak jak to je, Bello. Ne, nedělám si z tebe prdel a nekoukej na mě tímhle výrazem, myslím to smrtelně vážně!" křičel na zpět Lucius. Celou noc se z ložnice Malfoye ozývaly rány, křik jich dvou. Dohadovali se a nikdo se neodvážil ani zaklepat na dveře, nebo se k nim přiblížit.

...

Další den u snídaně Melea schytávala nepříjemné pohledy Luciuse i Bellatrix. Snažila si jich nevšímát, ale šlo to těžce, když při každém očním kontaktu s Bellatrix ji probodla pohledem. Pozorovala je, že si o něčem vážně diskutují, Andromeda tentokrát neseděl úplně na kraji, ale jen kousek od nich.

Onoho dne, si vyšla Melea opět na svou půlnoční procházku, při které viděla na schodech bílou Andromedu. „Ahoj, Andy," dívka sebou trhla, ale pozdravila v klidu. „Co tu sedíš, takhle pozdě?" pohlédla ji do tmavých očí a přisedla k ní na poslední schod.

„Vždy chodím na kolej až pozdě, až když už tam skoro nikdo není," pohlédla na svou tašku s učením, „hlavně když už tam není Bellatrix," dodala a zkontrolovala čas.

„Pořád ti dělá naschvály?" odtušila Melea, ale i tak se zeptala. Podívala se na tašku Zmijozelky, „jako to si ještě vůbec nebyla na koleji?" dívka kývla a podívala se z okna, „vždyť Bellatrix tam není furt, to ti nemůže někdo pomoct? Prej "hadi vždy spolu" to vidím," pronesla jízlivě a dívku pohladila po zádech.

„To se říká jen tehdy, když nezradíš svou krev, ale to už se tam nepíše," na tváři se jí objevil neupřímný úsměv, ale Melea to přešla.

„Víš co," Havrazelka vstala a Andromedu vzala za ruce, „pojď semnou na procházku. Když je úplněk nemůžu usnout, tak se procházím po hradu. Většinou chodím na Astronomickou věž, ale dnes mám chuť chodit, i když je tam tolik sněhu," nabídla jej pozvání, i když plánovala sledovat kluky.

...

„Jamesi, myslím že to není dobrý nápad, může tu někde být a vidět-" stále protestoval Remus, když se blížil k velkému východu z hradu. James jej jen utišil a pokračoval zasněženou cestou.

Celý večer se snažil kluky přesvědčit aby dnes nechodili. Pokud Melea mylela vážně to, že je bude sledovat, nemohl dopustit aby se zjistilo, co provádějí. Byli by za to okamžitě vyloučeni.

„Vidět co, Remusi?" jak jdeme ke stromu? To přece není tak hrozný," štěkl po něm a ukázal na strom kam se chystali. Na větvích byl usazený sníh, který naznačoval, že Mlátička sebou dnes ještě netrhla.

„Že se během noci procházíme po pozemcích," argumentoval hned, když se dostal ke slovu.

„Jestli nás uvidí, tak to bude znamenat, že ona taky nebude ve své posteli, ne?" usmál se James a následoval Petera, který zastavil větve, které teď už byli holé.

Dál Remus už nic nenamítal, otočil se aby se ujistil, že Melea nikde není a vběhl do nory, která hned zmizela za větvemi.

...

„Kam to vlastně jdeme, Mel?" ptala se Andromeda, když se blížili k velkému stromu. „Co když nás chytí?" ohlížela se úplně stejně, jako před malou chvílí Remus, který zmizel jen několik málo minut potom, co přišli ony dvě.

„Neuvidí, a jdeme se jen podívat k tomuhle stromu," ukázala na velký strom bez jediného listu. Na zemi si všimla několika stop, které vedly k onomu stromu.

„Co je na něm tak zvláštního, je úplně normální holý stro-" nestačila Zmijozelka dopovědět a větev Mlátičky ji už odhodila stranou necelé čtyři metry někam do hlubokého sněhu.