Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU)

3.kapitola- MOUDRÝ KLOBOUK

Na nádraží bylo tolik lidí, tolik děti, které měly stejně jako Melea vozík plný zavazadel, a na většině z nich byla klec se sovou. Čím víc se blížil okamžik odjezdu, tím víc se třásla nervozitou. Krev jí tuhla v žilách a v ústech jí vyschlo. Spolu s rodiči došla k průchodu na nástupiště 9¾. Cihlový sloup byl jako každý jiný. Jedinou výjimkou byla fronta dětí natěšených do Bradavic, které nevrle snášely smutnící maminky a přemoudřelé táty, kteří jim udělovali poslední rady do života.

Melea začala být nezvykle bledá a nechtěla se posunout kupředu. Jak to provedu, aniž bych si ublížila? ptala se sama sebe, když se pomalu blížila ke zdi. Malá blondýnka s maminkou a tatínkem proběhli, a Melea musela zamrkat, jestli se jí to nezdálo. 

„Stačí se jen rozběhnout, a pak už to půjde samo,“ pohladil ji táta povzbudivě po zádech.

Sledovala vyššího a zřejmě staršího kluka před sebou, který tím průchodem zrovna proběhl. Jak je možné, že si ještě nikdo nerozbil nos? Co když budu první? 

Tak jo, tak jo, opakovala si v hlavě. Teď už není cesty zpět, zatnula si nehty do dlaní a nechala se vést rukou táty. V očekávání nárazu instinktivně zavřela oči. Cítila lehký proud vzduchu. Když si uvědomila, že stojí na místě, otevřela oči a uviděla nástupiště plné rodin s dětmi, které zřejmě odjížděly stejným vlakem jako Melea. Černo-červená lokomotiva stála na místě a vypouštěla obláčky páry.

„Pojď na konec vlaku, tam si dáš svoje věci,“ popohnal ji táta a pomohl jí s vozíkem. Během několika minut měla kufry uloženy, klícku i batoh si nechala u sebe. 

„Budeš mi doma hrozně moc chybět, zlatíčko moje,“ sevřela ji máma v náručí tak pevně, že ji málem udusila.

„Vždyť ty mně taky, mami,“ sotva ze sebe vysoukala Melea. 

„Piš nám každý týden, budeme čekat,“ dodal její táta a také si ji přitáhl do objetí. 

„To se nebojte,“ objala oba rodiče. 

Nastoupila do vlaku a hned první kupé, které otevřela, bylo prázdné. Z okna mávala rodičům, než vlak zmizel z nástupiště.

Dávala si své ruční zavazadlo na horní polici, když někdo otevřel dveře. Když se ohlédla, uviděla chlapce s havraními vlasy, nezdravě bledou pletí a zašlým černým hábitem. 

„Omlouvám se, nevěděl jsem, že tu někdo je,“ chtěl vycouvat na chodbičku, ale Melea mu v tom zabránila. 

„Nevadí, klidně tu zůstaň, aspoň tu nebudu sama,“ řekla radostně a posadila se po směru jízdy, neboť kdyby si sedla proti směru, do pár minut by zvracela. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho, zatímco projížděli Londýnem. „A jdeš do prváku?“ 

„Jsem Severus. Severus Snape,“ stydlivě si hrál s rukama v klíně. „A ano, jdu do prvního ročníku. Hádám, že ty taky,“ odpověděl už o něco méně rozpačitě. 

Než Melea stihla rychle přikývnout a věnovat pohled krajině, Severus si pečlivě prohlédl její dlouhé vlnité vlasy a dlouhé řasy, které jí zdobily světlé oči. Její nervózně pohrávající prsty, které se snažily zastrkat si kůžičku u nehtů. Musel se lehce usmát sám pro sebe, měli úplně stejné zlozvyky. 

Poté, s pytlíkem bonbónů, které si Melea koupila od čarodějky s vozíkem, se začala Severuse vyptávat na školu, kdyby jí náhodou rodiče něco zatajili. Vyprávěla mu, jak se jedenáctých narozenin nemohla dočkat. Uběhly asi dvě hodiny cesty a i Severus se rozpovídal o svém dětství. O své matce, která byla čarodějka, mluvil s neutuchajícím nadšením, ale začal být nesvůj, když měl hovořit o otci. K němu řekl jen, že je to mudla a hrozný člověk. Nechtěla se v tom více šťourat. Pokud bude chtít, poví to sám.