Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU)

4.kapitola-ZRADA

U první večeře se Melea stihla seznámit s pár děvčaty. Někteří studenti z vyšších ročníků jim dávali užitečné rady, například u jakého profesora můžete přijít o pár minut pozdě a naopak, u koho je lepší, být ve třídě o pět minut dřív. Když se po večeři vyprázdnily stoly, Havraspárský prefekt odvedl svou kolej do své věže.

Alex Sykes a Amanda Boolsová, prefekti ze sedmého ročníku koleje Havraspáru, je odvedli na schodiště, jehož stěny zdobily tisíce obrazů. Melea nestačila všechny ty osoby na obrazech pozorovat. Jednou viděla ženu s dítětem, podruhé může ve zbroji. Ústa měla dokořán, ale nedostávalo se jí slov. Po vstupu na jejich patro museli procházet dlouhou chodbou, která se uprostřed kroutila do zatáčky.

Prefekt Alex jim vyprávěl, že ve stěnách jsou ukryté tajné chodby, které vedou na různá místa hradu, ale nikdo netuší, kde začíná a kde končí některá z nich.

Havraspárka si hrdě oddechla, že zvládla vysoké a točité schody. Když vystoupali na vrcholek věže, uviděli dveře s klepadlem ve tvaru orla. To, k Meleinu překvapení, začalo skřehotavě mluvit.

„Za Té jmění bez J se skrývá, pouze tehdy ve dne tma bývá," řekla hlava orla a všichni žáci se na sebe podívali. Perfekt jim vysvětlil, že při každém pokusu projít dveřmi jim hlava orla položí záludnou otázku, na kterou buď odpoví správně, nebo budou muset vyčkat, až přijde někdo další z Havraspáru. Ovšem, ve výjimečných situacích, klepadlo přijalo i humornou nebo cynickou odpověď. 

„No, ví to někdo z vás?“ pobídl je prefekt. 

Melea uslyšela slabý hlas v hlavě, který jí říkal, že zatmění je to heslo. Měla strach odpovědět. Bála se, že její odpověď bude špatná, nebo hůř, že bude za chytrolínku. Jenže hlas v její hlavě neustával a ona nakonec vykřikla: „Zatmění!“ 

Sotva si to uvědomila, zakryla si ústa rukou a zděšeně se podívala na všechny okolo. Všichni ji upřeně pozorovali, když se najednou otevřely dveře a klepadlo skřehotavě proneslo: „Výborně, slečno Havrazelová. Velmi dobře“. Slyšela šuškaní dvou holek za ní.

„Jak jsi to věděla?“ zeptal se jí jeden kluk, který měl stejně hnědé vlasy jako ona. 

„To já nevím, prostě mě to napadlo,“ odvětila. Nechtěla říkat, že jí to napověděl hlas v hlavě. Jak by to vypadalo?

Společenská místnost Havraspáru byla obrovská. Před krbem, ve kterém hořel oheň, byly dvě pohovky a vedle každé z nich stála dvě křesla. Pod oknem, kudy svítil měsíc, byla lavice s polštářky. Pod obrazem Roweny Havraspárské stál stoleček se šachovnicí, druhou stranu zdi tvořila knihovna a nalevo od ní nástěnka, kam se přičítaly, a naopak odečítaly, jejich počty bodů.

„Po schodech nahoru a doprava mají ložnice dívky, vždy po pěti. Po stejných schodech nahoru, ale doleva, jsou ložnice chlapců, také po pěti.“

Celý zbytek večera strávila děvčata zavřená ve své ložnici. Maria Karnová, Felinda Walterová, Alia Maxová a Daria Pavatillová. To byly dívky, které měly společný pokoj s Meleou. Celý večer se seznamovaly, povídaly si o tom, jaké budou předměty a na co se těší nejvíce.

Okolo půlnoci děvčatům začaly padat víčka. 

„Asi je čas jít spát, holky,“ zívla si Daria a sfoukla svíčku uprostřed místnosti.

Dívky si jen popřály dobrou noc a zatáhly své závěsy.

Druhý den ráno se Melea probudila o něco dřív než ostatní, a měla proto celou koupelnu pro sebe. Provedla ranní hygienu a dopřála si horkou koupel. Když vyšla z koupelny, všechna děvčata se již protahovaly ve svých postelích.