Dědička dvojí krve (HP, Poberti, FF, AU)

17.kapitola- Milý Lucius a věštba

Melea viděla, že muž v černém tahá hůlku a bylo jí jasné, že ranní světlo už neuvidí. Věděla, že sem nemá chodit. Bylo jí jasné, že dopis nebyl od Luciuse, ten by se podepsal. Jak naivní byla.

Hůlka s mírným zahnutím jí mířila přímo do obličeje ze vzdálenosti tří metrů. Pevně sevřela víčka a snažila se nic nevnímat.

„AVADA-"

„STUPEFY!" Melea uslyšela druhý hlas. Přes stále zavřené oči netušila, co se právě stalo, ale ucítila něčí dotyk, který ji donutil otevřít oči. Lucius. Byl to Lucius, který ji právě zachránil před smrtící kletbou. „Jsi v pořádku?" slyšela jen na půl, částečně stále nemohla pochopit to, co se právě odehrálo.

„Já-já nevím, asi. Luciusi, co se stalo. Kdo to je?" oba dva se podívali na může, který ležel na kraji mola a na hlavě bílou masku.

„Nevím, ale podíváme se," pomohl Melei na nohy, protože při tom všem upadla na zadek a nebyla schopna se zvednout. Pomalu se došourali k tělu, které bezvládně leželo a dřív, než odhodili masku, Melea zatahala Luciuse za rukáv. Ten se na ni tázavě povídal, ale když uviděl, kam směřují dívčiny oči, ztuhl. Muž měl na levém předloktí černé velké tetování. Had se mu kroutil po kůži a Lucius ihned odhodil masku z obličeje může.

„To je?" nestačila se divit a blonďák ji to nezazlíval. Sám nemohl uvěřit tomu, že žák šestého ročníku, perfekt, se pokusil zabít Meleu, na jeho levé ruce je ohavný had a je to Thorfinn, kterého do dnešního dne považoval, za nejlepšího prefekta. Zmýlil se a to pořádně.

„Chci jít pryč. Je mi zle," zanaříkala Melea a chtěla odejít.

„Počkej!" Malfoy ji zastavil a podíval se na Rowela, „nechceme mu raději vymazat paměť? Nebo aspoň pozměnit? Třeba, aby si tě nepamatoval nebo tak. Aby už ti nechtěl ublížit," v tu chvíli to znělo jako nejlepší nápad, Melea by byla v bezpečí, aspoň na chvíli, dokud se tenhle nejlepší plán nestane chybou.

„Uděláš to? Já to asi nezvládnu," musela se opírat o stěnu aby se vůbec udržela na nohou. Tak moc se jí trasy nohy, žaludek ji každou chvíli musel expolodovat a nemluvě o jejím srdci, které jen tak tak uteklo smrti.

„Tak vydrž," pustil její ruku a hůlkou namířil na Thorfinna. „Legilimens," znělo to v té tichosti tak prázdně a bez žádného účinku, ale Lucius přeci jen zůstal pár minut v tranzu. Melea si těch pár minut přehrávala, co že se to právě událo. Hlavou ji zněla věta, ty ani nevíš, jak velká hrozba jsi. Jak by mohla být hrozbou? Nikdy neudělala nic ošklivého. Dokonce v jejích devíti letech, zachránila topící se vosu v limonádě, která ji sice poté ďobla, ale to už je věc druhá. Ona by v životě nikomu neublížil, ne vědomě. Z myšlení ji vytrhl Lucius, který se zvedal od bezvládného Thorfinna. Podíval se na bledou Meleu a vzal ji znovu za ruku.

„Jsi v pohodě?" volnou ruku ji položil na tvář a ona se rozklepala. Nevěděl co má dělat. Obejmout ji, poplácat po rameni a říct ʼvšechno bude dobrý'. Nikdy nemusel utěšovat nikoho. Ani nikdo jeho. Jediné, co vždy slyšel bylo ʼvstaň a pochlap se, nebul jak malá holka, udeř ho pořádně', hlas svého otce doslova slyšel v mysli.

Dřív než stačil něco udělat, Meleina hlava padla na jeho hruď a on zůstal stát vyvedený z míry. Ruce lehce položil na její záda a objal ji. Teprve teď si uvědomil, že v loděnice stojí pouze v bílé košili. Vzlyky, které slyšel, se rozléhaly prázdnou loděnicí a slzy, které cítil, když dopadly na jeho bílou košili, byly studené od chladného větru, který foukal.

„Pojď, musíme zmizet," i když nechtěně, ji od sebe odtáhl a rychlým krokem přešel na kamennou cestu, po které přišel. Rozhodně nechtěl čekat, než se Rowel probudí a po zmrzlých kamenech začali utíkat. Zastavili se až před hlavním schodištěm.