Amen [Larry Stylinson] CZ

1. část

Doufám, že se vám tahle Larryovka bude líbit. Každopádně, to, že jsem začala psát další neznamená, že nebudu pořád překládat "199 Letters". Ale chtěla jsem zároveň začít s něčím svým, takže... Cením si komentářů i hvězdiček. ~~ Tina

Často si dával za vinu vše, co se kolem dělo. Byla to jeho přirozenost. Kdyby mu někdo řekl, že lidé hladoví kvůli němu, dokázal by tomu uvěřit. Dokonce by kvůli tomu mohl mít i výčitky. Proto když se jeho matka opět rozváděla s přítelem, bral to jako svou vinu. Fungovalo jim to spolu dlouho, najednou přijde on a vše zruinuje. Možná proto si nikdy nikoho nenašel.

Nyní seděl na lavici v kostele a pozoroval svou matku se sepjatýma rukama, modlící se. Abych jí zase vše nezničil? Pomyslel si Harry.Vzápětí napodobil její chování – modlil se za odpuštění všeho špatného, co kdy způsobil.

„Harry!“ zašeptala matka a šťouchla do něj. Vzápětí přišel kněz.

„Chcete se z něčeho vyzpovídat?“ optal se mile a shlížel na oba jako na své děti. Tolik lásky v jednom člověku. Harry se mu díval do očí, viděl v nich jen lásku a ochotu pomoci.

„Já bych rád, hlesl kudrnáč. Aniž by čekal na pobízení, postavil se a sám zamířil ke zpovědnici. Přitom se snažil nevnímat matky pohled. Mohl se jen dohadovat, s jakým výrazem za ním kouká. Zvědavým? Zklamaným? Naštvaným? Netušil a ani to vědět nechtěl. V tuto chvíli se mu více zamlouvala nevědomost.

~~~

Ráno

„A Harry?“ houkla na něj matka ještě předtím, než odešel z kuchyně. „Vím, že je u vás na škole hodně… jinak orientovaných lidí. Ale drž se od nich dál. Nechceš přeci kvůli zaplétání se s nimi skončit v zatracení, že ne?“

„Ne, jistěže ne, mami,“ ujistil ji a přehodil si tašku přes rameno.

„Harry!“ křikla ještě za ním. „Homosexuálové jsou -“

Kudrnáč ji s protočením očí přerušil. „Jeden z největších hříchů. Já vím, říkáš to každé ráno.“

„Jen abys nezapomněl. A snaž se ve škole! A sněz všechno jídlo!“

„Ano!“ pospíšil si se souhlasem a rychle zmizel, než ho stihla opět zavalit dalšími řečmi.

Hned první hodinu měl náboženství. Někdy si přál, aby měl chvíli pro sebe a své myšlenky – žádný Bůh. Ale vždy když si to pomyslel, cítil se provinile. Přeci jen láska a čas bylo to jediné, co Bohu mohl dát.

Židle ve třídě byly poskládané do kroužku. Poslední tři neobsazené židle byly naproti učiteli, zároveň ale nejdál od něj. Chvíli po jeho příchodu přišel i profesor Bayne. Přivítal je na hodině a ihned, bez okolků začal s výkladem. Harry samozřejmě pozorně poslouchal. Po pár minutách tam vtrhli dva zbývající žáci. Smáli se na celé kolo a k učiteli sotva mumlavě utrousili omluvu za pozdní příchod. Za neustálého pošťuchování se posadili na poslední dvě volné židle.

Blíže k Harrymu seděl snědší chlapec. Měl tmavé vlasy pečlivě učesané a na sobě tmavé triko a tmavou mikinu. Džíny měl těsně upnuté, ale očividně mu to nebylo nepříjemné. Vedle něj seděl mladík s rozcuchanými vlasy a pozoruhodně modrýma očima. Na sobě měl bílé triko a ještě na tom kostkovanou košili povytáhnutou k loktům, takže zčásti zakrývala jeho tetování na levé ruce. Na rozdíl od svého kamaráda měl na sobě volnější kalhoty.

„Jistě - Tomlinson a Malik. To jsem si myslel,“ řekl suše učitel Bayne, jako by v nich chtěl vyvolat nějakou reakci. Možná lítost.

„Tak se omlouvám, že nepovažuji žblepty o Bohu za tak zajímavé jako vy,“ ušklíbl se černovlasý mladík.

„Nebojte se, jen si tu odkroutíme trest a zase půjdeme,“ ušklíbl se Tomlinson. Mluvil stejně kousavým tónem, jako předtím učitel.

„Třeba vás tu naučíme lásku ke Stvořiteli,“ řekl profesor, ale způsob jakým to říkal, jasně naznačoval, že o tom velmi silně pochybuje.

Louis se začal smát a prohrábl si rozcuchané vlasy. „Pane,“ oslovil učitele tím způsobem, že to posměšněji znít nemohlo. „Nechci urazit vás nebo vaše určitě skvělé schopnosti, ale upřímně o tom pochybuju. Stejně jako pochybuju o tom vašem Bohu.“ Ačkoliv řekl, že ho urazit nechce, bylo jasné, že přesně takový účel jeho slova měla mít – a také měla.

Harry, kterého k víře v Boha vedli již od mala, na něj jen zíral. Jak si vůbec mohl myslet, že Bůh neexistuje?

„Měl byste se modlit za odpuštění,“ řekl profesor a začal se prohrabovat papíry s výkladem.

Tentokrát si odfrkl černovlasý mladík. „Nemáme v plánu s tím začínat.“ Podíval se na Louise a poplácal ho po rameni. „Louis i -“

„Zayne!“ sykl učitel. „Buďte už ticho. Snažím se tu učit!“ Tím celá konverzace skončila. Profesor ale neměl v plánu přestat se mstít. Očividně už věděl jak na ty dva a věděl přesně kam uhodit. Po pár minutách „nevinného“ výkladu byl Louis očividně dost naštvaný. Třásl se a ruce měl zaťaté v pěst. Zayn profesora Bayna provrtával vražedným pohledem. Přitom seděl nahnutý k Louisovi a dotýkal se ho kolenem, což byla jediná podpora, kterou mu v tuto chvíli mohl poskytnout.

Harry se snažil na ně ani nekoukat. Očividně k sobě měli blízko. Třeba jsou to homosexuálové. Opravdu nechtěl skončit v zatracení, takže se snažil ignorovat je, ale nešlo to. Viděl je poprvé a nedokázal si pomoct a musel po nich pokukovat.

Jen co zazvonilo, oba vyskočili ze židlí, jako by je něco štíplo. Nikomu nevěnovali ani pohled, ale než odešli, Louis řekl učiteli: „Za tohle byste se měl stydět. Bylo to velmi nelidské, takže byste se měl modlit za odpuštění. Ne já nebo Zayn. Vy.“ Poté vystřelil z místnosti pěkně naštvaný. Harry si také pospíšil ze třídy, protože další hodinu měl na druhém konci školy. Při chůzi si uvědomil, že se chvěje. Celé tohle chování bylo něco, co se nesmělo. Rodiče říkali, že je to špatné. Navíc nevěřit v Boha? To přeci nejde. Jistěže existuje. A ten mladík Tomlinson si mohl ušetřit ta poslední slova, co řekl učiteli. Ostatně ať už bylo jeho nepohodlí sebevětší, zasloužil si ho kvůli nevychovanosti. Ne snad?