Ďáblovy Vánoce ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

Peter & Tony

Peter seděl na zadním sedadle jednoho z mnoha aut, které jeho otec vlastnil, a tiše sledoval míjející budovy. Dnes byl první den, kdy se vrátil do školy po zimních prázdninách. Do školy se těšil, hlavně na Neda, kterému musel převyprávět, co všechno se jim během Vánoc stalo. Jeho nejlepší kamarád o něj měl strach, když v televizi zahlédl, jak někdo zaútočil na jejich dům v Malibu. Bohužel pro něj mu to začal vyprávět během obědové pauzy a zrovna, když mu povídal o tom, jak měla jeho máma schopnosti, objevil se u nich Flash a vysmál se mu do obličeje. Že Pepper jeho máma rozhodně není. Jen přítelkyně jeho táty, která ho jednou přestane bavit a tak ji Tony odkopne. A Peter věděl, že to byla lež, ale přece jen mu bylo čerstvých dvanáct let a malý osten pochybností se v něm usadil. Když na to jen pomyslel, po těle mu proběhl větší mráz, než který právě panoval venku.

Tony si tichosti svého syna všiml samozřejmě okamžitě. Nebylo těžké si toho nevšimnout, když jindy je skoro nadlidský úkol jej přimět zmlknout. „Jak bylo ve škole, netopýre?“ zeptal se, aby ho trochu rozmluvil a věnoval mu rychlý pohled ve zpětném zrcátku. Peter nevypadal, že by jeho otázku zachytil, ale i tak se k němu otočil.

„Mohl bych mít příjmení mámy?“ vyhrkl zčistajasna.

„Cože?“ zachraptěl Tony, kterého jeho otázka velmi zaskočila. Osobně byl více než šťasten, že Peter bral Pepper jako svou matku a na Mary už si ani nevzpomněl, ale i tak nečekal, že by se jej jeho syn na něco takového zeptal.

„Proč nemůžeme mít všichni stejné příjmení? Jak mají ostatní vědět, že je to moje máma?“ začal drmolit a jeho dýchaní se podezřele zrychlilo.

Tony příliš neváhal a na prvním možném místě zaparkoval auto, vyběhl ven a přesedl si dozadu k Peterovi. „Musíš se nadechnout, kamaráde, nebo si přivodíš záchvat,“ řekl něžně. Natáhl se po Peterově batohu a pro jistotu z něj vytáhl inhalátor, který strčil svému synovi do ruky.

„Spíš bychom měli říct mámě, ať si změní své příjmení na naše. To bude jednoduší.“ To už začal Peter lehce sípat. Tony jej proto opatrně chytil za ruku, ve které držel inhalátor a donutil jej ho použít.

„Není to lepší?“ položil spíše řečnickou otázku Tony, když se Peter dvakrát nadechl přes inhalátor a jeho dýchání se vrátilo do normálu. Hnědovlasý chlapec přikývl, ale stále měl ve tváři smutný výraz. „Nechceš mi říct, co se stalo?“

„Nic,“ zašeptal s hlavou skloněnou dolů.

„Ale no tak, netopýre. Mně to přece můžeš říct,“ nabádal jej Tony dál.

Peter pokrčil rameny. „Jen prostě chci, aby všichni věděli, že je to má máma.“

Starší Stark si povzdechl. Úplně nevěděl, jak tuto situaci vyřešit, ale něco s tím udělat musel. Nesnášel pohled na smutného Petera. „Jednou budeme mít všichni stejné příjmení,“ pověděl mu trochu nejistě. Tohle byl velký slib, který vůbec nemusel splnit, neboť větší část toho slibu závisela čistě na Pepper.

„Doopravdy?“ vyjekl nadšeně a rychle ke svému otci zvedl hlavu. Na tváři měl zářivý úsměv a Tony by dal cokoliv na světě za to, aby se jeho syn už navždy jen usmíval.

„Pravděpodobně to nebude v blízké době, ale někdy v budoucnu by se to stát mohlo,“ poupravil své tvrzení, ale naštěstí to jeho synovi na štěstí neubralo.

„Pojeďme za mámou,“ pobídl ho, jako by snad jeho slova ignoroval.

„Copak já už ti nejsem dost dobrý?“ zeptal se na oko dotčeně Tony, ale na tváři mu hrál pobavený úšklebek. Přesedl si zpátky na místo řidiče a vyjel směrem ke Stark Industries. Nemohl se dočkat, až Pepper poví o tom, že chce Peter její příjmení. Její reakci si bude muset natočit, aby si ji za pár let mohl dobírat.