Ďáblovy Vánoce ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

Richard

Hnědovlasý muž se procházel po ulici s rukama v kapsách, zatímco sem tam zvedl pohled od zasněženého chodníku, aby se mohl podívat na šťastné rodiny, které se skrývaly za okny domů. Byl podvečer vánoční a on se toulal po venku, zatímco ostatní si užívali čas strávený s rodinou. Richard rodinu neměl. Ne opravdovou, i když byla doba, kdy si myslel opak. Až když začal s těmito procházkami na den, který by nikdo neměl strávit sám, zjistil, že si to všechno jen naivně namlouval. Že jen klasicky skákal tak, jak Mary pískala. Připadalo by mu to, jako by to ani nebyl jeho život. Jako by stál v pozadí a tiše sledoval film o životě muže, který byl jen prázdnou schránkou. Nástrojem jedné ženy. A proč? Protože se hlupák zamiloval.

Když se v hlavě usadí láska, odchází rozum. Nikdy si nemyslel, jak pravdivá tyto slova jsou. Když v mládí sníval o lásce, představoval si to úplně jinak. Viděl to všechno příliš růžově. Krásná, vtipná a chytrá žena. Možná malý rodinný domek a časem i ty děti. No, do krásné a chytré ženy se sice zamiloval, ale nepřinesla s sebou nic dalšího, co si vysnil. Ona v lásku nevěřila. Nevěděl, jak je to možné. Když ji potkal prvně, myslel si, že se jí v dětství muselo něco stát. Něco příšerného, a proto zanevřela na lásku, ale jak se časem ukázalo, její dětství bylo úplně stejné jako to jeho. Ona prostě jen cit zvaný láska neuznávala. Považovala jej za slabost, a jak už teď Richard věděl, měla pravdu. Byla to jeho největší slabost a nenáviděl se za to, že z toho nemohl ven.

Láska je dobrá pro ty, co jsou schopni zvládnout to psychické přetížení. A to on nebyl. Možná byl chytrý, ale byl to slaboch. Odjakživa byl. To dokazoval i fakt, že se zastavil na tom samém místě jako každý rok. Na mostě, pod kterým vířila zuřivá řeka. A on si každý rok představoval, jak skočí dolů a konečně se osvobodí. Že bude konečně volný. Byl to jediný čin, který mohl mít zcela ve svých rukou, ale nikdy to neudělal. Neměl na to dostatek síly. Neustále si sám sobě namlouval, že by ještě mohl vykonat nějaké dobro, ale to jediné, co dělal, bylo zlo. Myslel si, že bude volný, když Mary umřela. Že spolu s ní odejde i láska, kterou cítil. Jenže Mary nad ním měla moc, i když už tu nebyla. Možná, že pravé jméno lásky by mělo být zajetí.

„Nikdy jsem nepochopila, proč to všechno děláš, když je tvé morální přesvědčení úplně někde jinde,“ promluvila vedle něj hnědovláska. „Jak to říkával Shakespeare? Jeho cit je slepý, a slepá láska po temnotě prahne.“

„Jak jsi mě našla?“ zeptal se a ignoroval její slova.

„Není to těžké, když sem chodíš každý rok,“ ušklíbla se. „Někdo tě musí hlídat, abys neudělal nějakou blbost,“ dodala s pohledem upřeným dolů k řece.

„Jako by na tom snad záleželo,“ odfrkl si. Troufal si říct, že znal Mary velmi dobře. Líbila se mu kvůli jejím hnědým očím. Miloval ji i přesto, že byla chladná. Líbila se mu, protože byla krásná. Miloval ji i přesto, že by s klidným srdcem zvládla někomu vzít život. Miloval ji v její pravé podobě. Miloval ji, ale i přesto byla ten nejhorší člověk, kterého kdy poznal. Alespoň to si myslel. Před pár lety zjistil, že dívka, která vedle něj právě stála, byla ještě horší.

„Mně na tom záleží,“ zašeptala tak tiše, že Richard nemohl určit, jestli v jejím hlasem zachytil pocit strachu, nebo ne. Ale pravděpodobně ne. Tahle dívka totiž neznala žádné emoce.

„Zabilo by tě, kdybys mi prokázala aspoň trochu respektu a nelhala mi?“

„Nelžu. Ona tě nikdy nemilovala. Nechal ses jí využívat, ale u nás je to jiné, ne? Záleží nám na sobě,“ řekla vyrovnaným hlasem, ale žádná špetka citu slyšet nebyla.

„Nemusíš si tady na nic hrát. Je to úplně stejné jako s ní. Využíváš mě, protože víš, že ti neřeknu ne. Nejsi lepší než ona. Jsi mnohem horší a já vím, že to o sobě víš. Že jsi na to pyšná. Lituju toho, že jsem před ní nedokázal zachránit aspoň tebe, když už jsem nezachránil sebe,“ odsekl a rozešel se pryč, nečekaje na její další slova. Samozřejmě, že ji miloval! Byl to sice jiný druh lásky, ale byla to láska. A i v tomto případě to byla jeho slabost.