Ďáblovy Vánoce ✔ | ᵖᵉᵖᵖᵉʳᵒⁿʸ ˢᵖⁱᵈᵉʳˢᵒⁿ ᵃᵈᵛᵉⁿᵗ

Loki

Loki nikdy nebyl sentimentální.

Vždycky si velmi potrpěl na to, aby veškeré emoce držel pod pokličkou a nedovolil světu, aby se jich zmocnily a využily jeho slabosti ke svému prospěchu. Byť byl jeho bratr Thor vždy velice sdílný a matka Frigga byla ta nejlaskavější osoba, kterou kdy poznal, a jíž se mohl svěřit s čímkoliv, on nebyl ten typ, který by se dokázal bavit o svých pocitech. Byť svou matku velmi miloval a důvěřoval jí.

Ale nikdy jí to nejspíš nedával dostatečně najevo.

Byly Vánoce, Lokiho první Vánoce na Midgardu. Ásgard už neexistoval, zanikl při boji s Helou a Surturem. To místo, v němž měl Loki tolik vzpomínek, už nebylo. Změnilo se v popel a prach. Bylo pohřbeno.

Ale Loki na něj nechtěl zapomenout, byť poslední roky, kdy zjistil pravdu o svém původu, pro něj nebyly zrovna ty nejlepší. Samozřejmě, že udělal spoustu špatných věcí a učinil nesprávná rozhodnutí, ale tehdy byl takový a jednal přesně tak, jak v tu dobu uznal za vhodné. Chtěl získat trůn a vládu nad Ásgardem. Chtěl dostat Thora z cesty, jen aby mohl otci dokázal, že je dobrý a schopný, že to, že je potomkem Mrazivých obrů, neurčuje to, kým je doopravdy. Že si trůn a jeho úctu zaslouží. Ódinovo odmítnutí a nepochopení v něm podnítilo vztek, zradu. Zklamání. Od toho okamžiku pro něj nic nebylo stejné jako dřív.

,,Jsi na mě pyšná, matko?"

,,Loki, nedělej to ještě horší..."

Loki zamrkal a zatřásl hlavou, až se mu podél obličeje svezl závoj jeho černých vlasů. Na tuhle chvíli vzpomínal nerad. Stál v poutech před Ódinem jako vězeň. Jako zrádce. Nikdo nechápal, že jednal v tom nejlepším úmyslu. V zájmu Ásgardu, jeho ochrany!

,,On není můj otec!"

,,Takže ani já nejsem tvá matka?"

Tolik jí toho v ten okamžik toužil říct. Jak moc svých slov zalitoval. Stál před ní a cítil se jako malý kluk, který provedl nějakou nehezkou věc a maminku rozesmutnil. Dívala se na něj se slzami v očích. Zlomená. Loki chtěl všechno napravit. Omluvit se jí. Ujistit ji, že ona je jeho matka, že na světě nemá nikoho radši než ji. Že toho pro něj tolik udělala, že v něj věřila, přijala jej jako vlastního, vychovala ho a zahrnula ho láskou. A dokonce jej učila umění magie, kterou Thor, její vlastní syn, neovládal.

Kdyby tehdy tušil, že je to naposledy, co svou matku vidí, co s ní mluví... řekl by jí toho tolik. Řekl by jí, jak moc ji miluje. Tolik tehdy trpěl, když se dozvěděl, že zemřela. Jeho nejbližší osoba, která v něj věřila i přes to, kolik zla napáchal.

A jeho poslední - byť nevyřčená - slova, která jí řekl, byla ta, že není jeho matkou.

Loki ucítil, jak mu po tváři sklouzly slzy. Vánoce, midgardský svátek, na nějž si všichni tolik potrpěli. Byl to den, kdy všichni trávili čas pospolu, ideálně bez hádek a ve veselé náladě. Loki prohlašoval, že je to hloupý svátek. Ale ve skrytu duše jim záviděl. Všem jim záviděl, že u sebe mají své blízké, s nimiž můžou trávit čas. On nikoho neměl. Byl tu sám, utápěl se ve smutku a hluboké melancholii. Právě tyhle svátky osamělému člověku připomenou, jak moc sám je. Že vlastně nikoho nemá.

Myšlenkami neustále bloudil ke své matce. Jistě, neustále prohlašoval, že Thor není jeho bratr, že Ódin není jeho otec, ale Frigga... s ní to bylo jiné. Dala mu tolik mateřské lásky, stejně jako Thorovi. Nedělala mezi nimi rozdíly. Loki si ani po zjištění svého původu v její přítomnosti nepřipadal jako někdo, kdo by tam nepatřil. Nepřipadal si jako narušitel, vyvrženec, jak mu dávali někteří okatě najevo.

On byl její syn. A ona byla jeho matka.

,,Jsem ráda, že jsi to konečně pochopil, Loki."

Loki zvedl hlavu a otevřel uslzené oči. Před ním stála Frigga a kolem ní svítila zlatavá záře. Něžně se na něj usmívala a v jejích očích bylo tolik, tolik lásky. Loki k ní zbožně natáhl ruku, zatoužil se jí dotknout, nechat se od ní pohladit, přivinout se do její láskyplné náruče.

,,Matko," vydechl Loki a dychtivým pohledem ji sledoval. Chtěl si zapamatovat co nejvíc. Každičký detail. Dřív, než by mu stihla zase zmizet v nenávratnu.

,,Jsem na tebe pyšná, Loki, pamatuj na to. Vím, že i přes tu tvou masku jsi ve skrytu duše dobrý a citlivý. A ať se stane cokoliv, pořád budu tvoje matka a ty můj milovaný syn. To se nikdy nezmění," slíbila mu a natáhla k němu ruku, aby ho mohla pohladit po tváři. Loki ale žádný dotek necítil. Jen závan studeného větříku. Jak jen v tu chvíli zatoužil po tom se přivinout do její náruče, tak, jako to dělával, když byl malý!

,,Miluji tě. A jsem ti vděčný. Za všechno," zašeptal Loki.

Frigga se začala vytrácet, ale ještě mu stihla věnovat široký úsměv. ,,Loki, drahý. Já to přece vím."

A Lokimu se v ten okamžik tolik ulevilo.