Zase ty, Weasley?! ✔️ FW

6. Astronomická věž ☆

Dnes je sobota a já už jsem od rána strašně nervózní. Ani nevím proč, rozhodně ne kvůli večeru. Možná. No dobrá, tak přesně kvůli té proklaté schůzce na Astronomické věži. Ale proč si z toho vlastně tak dělám? Je to jen kluk z Nebelvíru, nic víc. Nebo ano? Ne, to vážně ne!

Ve čtvrtek na tréninku jsem se vyznamenala. Jess na mě použila časové zapomínací kouzlo, takže jsem nemyslela na nic jiného, než jak chytit Zlatonku. Marcus mi pak dokonce řekl že  "to ušlo" což je od něj opravdu velká pochvala.

"Emily? Jdeš na oběd?" vytrhl mě ze vzpomínání Lenny. Je to opravdu hezký a chytrý chlapec. Má kudrnaté vlasy, které se mu kroutí kolem hlavy jako malí hadi, jiskřící jantarové oči a když se usměje, v tvářích se mu dělají dolíčky. Nikdy bych s ním nechtěla nic mít, ale vím o spoustě holek které po něm jedou, ani se jim nedivím. Usmála jsem se.
"Jasný, jdem. Už mám hlad jako obr."

Ve Velké síni je vždycky hluk. Mám to tam ráda. Je to místo, kde se potkávají všichni ze všech kolejí a dělají aspoň něco společně. Rozhlížela jsem se po místnosti. Nehledala jsem zrzka, jen jsem prostě koukala, co se děje. "Kam tak civíš?" drcla do mě Jessika.
"Ehm, co? Ne, nikam. Jen se tak rozhlížím." odpověděla jsem. Neznělo to moc přesvědčivě.
Stačil jeden Jessin pohled, a věděla jsem, že mě prokoukla.
"Fajn, faajn. Hledám Freda. No vidíš támhle je" ukázala jsem směrem, kde právě stál Fred, a vysvětloval něco jednomu prvákovi. Jess se jen uchechtla. Jojo, fakt vtipný kámoško.

Pomalu ale jistě se blížila 9 hodina večerní. Když bylo půl 9, vyrazila jsem směr Astronomická věž. Nemusela jsem se bát, že by mě chytil Filch nebo někdo z profesorů, je sobota, večerka se koná až v 11. Díky Merlinovi.

Došla jsem pod schody, které vedly na věž. Slyšela jsem nějaké zvuky, už tam zřejmě je. Začala jsem se potit a udělalo se mi špatně od žaludku, co to se mnou kruci je?! Nádech a výdech. Vylezla jsem po schodech nahoru a stál tam. Opravdu tam stál zrzek, hezčí než normálně. Počkat, cože!? Nenene! Měl jen košili, ostatně stejně jako já. Bílou... No jakou asi jinou. Vzpamatuj se, u Merlina!

"Ahoj, jsem rád, že jsi tady. Pojď blíž a neboj se, slíbil jsem, že se ti nic nestane. Pamatuješ?" pozdravil a ukázal na místo vedle sebe. "Ahoj" odpověděla jsem s úsměvem a posadila se vedle něho. Asi 20 minut jsme jen tak seděli a dívali se na hvězdy. Byla krásná jasná a teplá noc. Romantické. Aaaaaaa, dost už! Pak mě něco napadlo.

"Proč jsme vlastně tady?" zeptala jsem se ho.
Zvláštně se na mě podíval a zrozpačitěl.
"No... víš já... ehmm... chtěl jsem jenom.." nevěděl, co má říct. Pořád si prohrabával vlasy. Protočila jsem oči.
"Tak už to vyklop, nebo odcházím" vyzvala jsem ho. Na malou chvíli se zamyslel.
"Víš, chtěl jsem ti říct že jsi moc krásná" vyklopil ze sebe potichu. Zírala jsem na něj.
On se ke mě naklonil a políbil mě lehce na tvář.
"No nic, už půjdu. Díky za pěkný večer. Měj se" rozloučil se a rychle se rozběhl po schodech dolů. Já tam ještě chvíli nehnutě seděla. Sáhla jsem si na tvář, byla ještě trochu vlhká. Cítila jsem, jak rudnu. Sešla jsem dolů po kamenných schodech. Páni, to byl pěkný večer.