Zase ty, Weasley?! ✔️ FW

9. Kamarádi napořád ☆

Nechápala jsem to, ale najednou jsme se ocitli v polovině Listopadu. Počasí naštěstí bylo pořád relativně hezké, sice foukal studený vítr, ale slunce ještě příjemně hřálo.

Každý čtvrtek a pátek máme Péči o kouzelné tvory s Hagridem. Je to velmi laskavý a přátelský člověk, ehm vlastně pardon, poloobr. Tento předmět, stejně jako Lektvary, máme spojený s Nebelvírem. Od doby, co přemýšlím nad Fredem, se nezapojuji do společného nadávání na Nebelvírské tupce ani do podlých plánů jak si z nich vystřelit. Samotné mi to přijde divné, protože já vždycky byla ta, která s tím přišla. Někteří mí kamarádi si toho ale, bohužel, všimli.

"Co je s tebou? V posledních měsících jsi vážně divná. Taková tichá a tajemná, to se ti vůbec nepodobá" přišel ke mě jednoho večera Lenny. Četla jsem si knihu v křesle u krbu, mezitím, co ostatní kuly pikle proti Nebelvíru. Vzhlédla jsem k němu. Jeho jantarové oči vypadaly starostlivě. Povzdychla jsem si. Vmáčkl se vedle mě do křesla, hodil mi ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Přesně tohle jsem potřebovala, cítit se s někým v bezpečí.

Lenny pro mě vždycky byl nejlepším kamarádem, už od prvního ročníku. Teď když je nám 14 let, a času stráveném v Bradavicích přibývá, jsem za něj ráda. Pomáhá mi s úkoly, s učením ale i s trénováním Famfrpálu a podobnými věcmi. Je jako můj bratr.

"Hele, nemusíš mi říkat kdo je ten šťastný, ale vím, že se ti někdo líbí. Protože jsem tě takhle nikdy nezažil, poznám, že se děje něco nového." promluvil po chvilce tiše, tak, abych to slyšela jen já. Zamrkala jsem na něj svýma nebeskýma očima. Usmál se.
"Kruci, to je to na mě tak vidět?"začervenala jsem se.
"Ten kdo tě pořádně nezná, takže kromě Jess a mě nikdo, to nepozná, neměj strach" řekl jemně. Já se k němu ještě víc přitulila.

"Ale docela by mě zajímalo, kdo to je?" mrkl na mě po asi hodině a půl našeho tlachání. Já zase zčervenala a přemítala, jestli mu to mám říct, nebo ne. Ale je to můj nejlepší kamarád, tak proč ne?
"Udržíš tajemství Lenny?" zeptala jsem se ho.
"Slibuju na naše přátelství, že budu mlčet" přikývl. Výborně.
"Tak jo, určitě znáš ty dva zrzky z Nebelvíru, dvojčata. Freda a George. Tak jeden z nich. Začíná na F" vychrlila jsem ze sebe. Lenny zůstal zírat. Tak, a teď přijde ta osudná otázka, za 3.. 2.. 1..
"Vážně? A není náhodou z Nebelvíru?" a je to tady.
"Copak na tom sejde? Pořád je to člověk" zamračila jsem se.
Lenny vypadal zamyšleně, ale z nenadání se začal smát.
"Tak to se povedlo, naší Emily se líbí Nebelvírčan" popadal se za břicho. Když si ale všiml, jak se tvářím, přestal. Provinile se usmál.

"Ehm, promiň. Ale neznamená to, že když máš kluka, tak na mě budeš kašlat že ne?" posmutnil. To mě pobouřilo.
"Tak za prvé, není to můj kluk. Vždyť k němu ani nic necítím! A za druhé, na tebe bych se nikdy nevykašlala, Lenny Johnatane Browne, jsi jako můj bratr!" objasnila jsem mu to.
"To mě těší, ale teď už pojď spát. Už je skoro půl jedenácté" kouknul na svoje náramkové hodinky. Začali jsme se pomalu zvedat, ve Společence už nikdo nebyl. Posbírala jsem si všechny své věci, rozloučila se s Lennym a vydala se k ložnicím. Tam jsem ulehla do postele a vzápětí usnula. Je náročné být čarodějkou.