Zase ty, Weasley?! ✔️ FW

30. Bitva o Bradavice ☆

~O 6 let později~
Bitva o Bradavice byla krutá. Hodně lidí zemřelo a hodně lidí zůstalo naživu. Ale hlavní bylo, že pán Zla byl poražen a my vyhráli.

~~
(Probíhá bitva)

"Frede?! Kde jsi lásko?!" volala jsem bezmocně a pobíhala po nádvoří. Na obličeji se mi mísila krev se slzami. V ruce jsem křečovitě svírala hůlku a hledala svého vyvoleného. Kolem bojovalo tisíce kouzelníků.

Rázem se přede mnou zjevila černá postava. Byl to Smrtijed jménem Antonin Dolohov. Probodla jsem ho zlým pohledem. Napřáhla jsem ruku s hůlkou a čekala co udělá.
Jen se na mě zle usmál a vytáhl svou hůlku.

"Expelliarmus!" zaječela jsem a jeho hůlka odletěla někam daleko. Překvapeně vzhlédl a já se vítězoslavně usmála. Byla jsem rychlejší než myslel.

"Ty malá mrcho!" zařval a vytáhl od někud další hůlku. Tentokrát jsem tak rychlá nebyla.
"Avada kedavra!" zařval Dolohov a já si byla naprosto jistá, že teď zemřu.

Přede mnou se ozval výkřik a dutá rána. Nechápala jsem to, teď jsem měla padnout k zemi. Otevřela jsem oči, a přede mnou leželo bezvládné tělo chlapce. Blonďaté vlasy zdobili prach a krev.

"Lenny!" vykřikla jsem a padla na kolena k jeho tělu. Po tvářích se mi začaly opět koulet slzy.
"Ne... Lenny. Vzbuď se, to nemůžeš... nemůžeš umřít" vzlykala jsem a cítila jsem se hrozně.

Nademnou se ozval skřípavý smích.
"Ale ale, přijít o kamaráda není štěstí, že?" pronesl posměšně Smrtijed. Prudce jsem se zvedla a namířila na něj hůlku.

"Avada kedavra!" zaječela jsem teď já. Z mé hůlky vyšlehl záblesk zeleného světla a můž padl. Pomsta za Lennyho.

Najednou se ozval nezaměnitelný hlas. Hlas pána Zla. Vyzýval nás, abychom ošetřili zraněné a pochovaly mrtvé. Pak mluvil jen k Harrymu. Chtěl aby za ním přišel do lesa.

Všichni Smrtijedi se v tu chvíli přenesli do lesa. Neváhal jsem a namířila hůlku na Lennyho.
"Wingardim Leviosa" zašeptala jsem a jeho tělo se vzneslo do vzduchu. Vydala jsem se k Velké Síni.

Byli tam snad všichni včetně Weasleyových a Freda. Ten se ke mě rozběhl a objal mě.
"Jsem rád, že jsi v pořádku" zašeptal a začal plakat. Pak si všiml těla přede mnou.

Vyvalil oči a podíval se na mě.
"Snad to není..." nedokončil větu. Přikývla jsem a poslala Lennyho k dalším s nehezkým osudem.
"Je mi to líto" zamumlal Fred a znovu si mě vtáhl do objetí. Já se nebránila a začala brečet.

Takhle to skončit nemělo, ne s Lennym.
"Já... já jsem zabila svého nejlepšího kamaráda" vzlykala jsem Fredovi do trička. Překvapeně se na mě podíval.
"Ty? Tomu nevěřím ani za mák" zakroutil hlavou.

"Dolohov mě chtěl zabít a on mě jen chránil. Měla jsem zemřít já, ne Lenny."
"Tohle neříkej! Každý má jiný osud. Buď ráda, že jsi naživu" řekl trochu rozlobeně zrzek.
Pak vzdychl.

"Remuse s Nymphadorou taky nepotkal osud, jaký by si představovali" pronesl a podíval se směrem k nešťastníkům. Zalapala jsem po dechu.

"Ne! To nemůže být pravda! Jakto? Vždyť Remus... poslední z Pobertů a Nymphadora... čeká malého Teddyho" křičela jsem hystericky.

Remus byl můj nejoblíbenější profesor na OPČM a taky velmi dobrý přítel. Jednou mi zachránil život. Škoda, že jsem pro něj nemohla udělat to samé.

"Malý Teddy už je na světě, neboj. Je v bezpečí" usmál se nepatrně Fred. Z Teddyho je tedy sirotek, chudák malé nemluvňátko.

~~

Po bitvě všichni dlouho truchlili nad ztracenými přáteli a členy rodiny. Nebyla jsem vyjímkou. Připravil se pohřeb zvlášť pro členy Fénixova řádu. Po nějakém půl roce se vše vrátilo do normálu. Ale přece jen, ze ztráty milovaného zůstanou rány napořád.

-------------------------------

dekuju za 500 precteni ;)) ily<33