Zase ty, Weasley?! ✔️ FW

14. Rozhovor s Georgem ☆

Po incidentu s profesory jsme se s Fredem už nedostali k ničemu, co jsme měli v plánu. Zaraženě a v tichosti jsme se vydali zpět na koleje. Na rozloučenou mě políbil do vlasů a odešel směrem k obrazu Buclaté dámy. Já se vydala na Zmijozelskou kolej už sama.

Nikomu jsem o tom nic neřekla. Lenny měl pravdu, od začátku roku jsem jiná. Nejsem tak veselá a jsem velmi tichá. To u mě nikdo nezná. Rozhodla jsem se s tím zajít za Georgem. Ptáte se proč? Netuším. Možná proto, že Freda zná nejlíp a taky proto, že on se mi z dvojčat zdá, jako ten rozumnější. Ale jak se k němu dostat? Už vím, doufám, že se to povede.

Stoupla jsem si před zrcadlo a velmi se zasoustředila. Zavřela jsem oči a najednou mi začalo mravenčit celé tělo. Pohlédla jsem na svůj odraz do zrcadla. Pro svou velkou radost jsem uviděla místo sebe nádherného, červeno-oranžového ptáka fénixe. Ano! Konečně se mi to povedlo. Je ze mě zvěromág. Roztáhla jsem křídla a vyletěla otevřeným oknem ven.

O chvíli později jsem zaklepala na jiné okno, na to v Nebelvírské věži. Naštěstí byl v pokoji opravdu jen George. Výborně! Jsou pořád spolu a když jednou potřebuju, aby byl každý sám, opravdu se mi to vyplnilo. Jemně jsem zaťukala na skleněnou tabulku. Velmi mě pobavil Georgův výraz. Něco ve směsici velikého překvapení a ultra-mega-super-hyper obrovského překvapení.

Nakonec ale přišel a okno otevřel. Já se proměnila zpět na člověka. Zrzek zalapal po dechu až jsem myslela, že dostane infarkt.
"A-ale... Co.. Jak.. Proč?" nemohl najít správná slova. Protočila jsem nad tím oči. Sedla jsem si na nejbližší postel a spustila.
"Jmenuju se Emily Moonová. Jak jistě víš, jsem ze Zmijouzelu. Než mě začneš vyhánět tak ti chci jen říct, že jsem v pohodě ale potřebuju si s tebou promluvit ohledně tvého bratra. A ano, jsem zvěromág" vychrlila jsem ze sebe.

Koukal na mě s pusou do kořán tak, že by se tam vešly celé Bradavice i s pozemky. Ta se pak nakonec změnila v úsměv od ucha k uchu.
"Přibliž, o kterém z mých bratrů si chceš promluvit. Mám jich pět" promluvil konečně. No jasně, typické dvojče. Srandičky za každé situace. Zakroutila jsem nad tím hlavou.
"O tvém klonu, přece" uchechtla jsem se. On se zatvářil, jako kdyby se mu rozjasnilo.
"No ano!" zvolal "ty jsi Emily! Fred o tobě pořád mluví ze spaní" vykřikl a já se jen začervenala. U Merlina! Snad nic neprozradil.

"A co teda potřebuješ vědět?" optal se George a sedl si ke mě na postel. Usoudila jsem, že je asi jeho.
"No, jak jen začít? Myslíš si, že Fred ke mě třeba něco cítí?" zeptala jsem se nervózně. George se jen lehce usmál.

"Řekl bych, že jo. Vlastně tě nemám vůbec rád, protože od té doby, co se baví s tebou, je jiný. Je tichý a takový uzavřený do sebe" řekl. Tak tohle mě trošku zamrzelo ale i povzbudilo, protože přesně tohle říkal Lenny o mě. Takže asi stejná diagnóza.

"A myslíš, že kdybych mu řekla, že k němu taky něco cítím, zlepšilo by se to?" zeptala jsem se opatrně. Podíval se na mě.
"Nejspíš ano. Ale prosím, řekni mu to jen tehdy, jesli opravdu něco cítíš. Nepotřebuju, aby mé dvojče mělo srdíčko na kousky" zamračil se nazlobeně ale jen na oko. Já se na něj usmála.

"Díky Georgi, za všechno" lehce jsem ho políbila na tvář.
"Tohle si nech pro bráchu" mrkl na mě. Já mu zamávala, proměnila se zpátky na fénixe a odletěla do svého pokoje.