Zase ty, Weasley?! ✔️ FW

27. Souhvězdí ☆

"Frede!" vykřikla, vrhla se mu do náručí.

"Ahoj, lásko. Rád tě zase vidím. Chyběla jsi mi" zašeptá mi do ucha, když ho objímám. Nic na to neřeknu a trošku se odtáhnu. Vpíjí se mi svýma hnědozelenýma očima do těch mých.

Zapletu prsty do jeho vlasů a přitáhnu si ho do polibku. Najdenou moje kamarádka zakřičí:

"Georgi!"
"Beth!"
Nato se vedle nás mihne zrzavá skvrna a naproti blonďatá skvrna. Ozve se ohlušující rána a zasténání. S Fredem se otočíme zároveň.

Vedle nás na zemi leží do sebe všelijak zapletení George s Bethany a oba se drží za hlavu. Kouknu se na Freda, on mi pohled opětuje a rázem se válíme smíchy vedle těch dvou.

"Představoval jsem si elegantnější a méně bolestivé přivítání" mnul si čelo George. Beth se usmála a vrhla se na něj.

"Taky tě moc ráda vidím, zlato" pronesla a spojila jejich rty. Já a můj vyvolený jsme se vydýchávali ze záchvatu smíchu.

"Tak drahoušci, až se pořádně přivítáte, můžete vyrazit do kuchyně. Čeká tam na vás večeře" řekla paní Weasleyová s úsměvem a vytratila se schánět další členy domácnosti.

"Ahoj bráško" řekla jsem potichu směrem k Georgovi. Překvapeně zvedl obočí.
"Já mám dalšího sourozence? To je teda super" povzdychl si. Já jsem ho praštila do ramene. "Tak počkat! To je můj bratr" čertil se Fred. Lehce jsem ho políbila na tvář a objala ho.

"Tak se nezlob, akorát George je nejlepší psychická podpora když člověk neví, co k tobě cítí, víš" dloubla jsem ho loktem do žeber.
Georgeovi se rozzářily oči.
"No jo, sestřičko. Rád ti pomůžu" mrkl na mě.

"Abych náhodou nezačal žárlit" zamrmlal Fred. Začala jsem se zase smát. Bylo mi s nimi tak hezky.
"Nerada ruším citlivou chvilku, ale mám hlad" ozvala se Bethy. My jsme souhlasně zamumlali a vyrazili směr kuchyň. Doupě je snad nejhezčí a nejvíc lásky plné místo na světě.

Postupně jsem pozdravila všechny členy rodiny. S panem Weasleym sem si potřásla rukou. Moc ho zajímalo jak se má táta. Ano, táta je mudla a pan Weasley je z něj úplně unešený. Nevěřili byste ale, co udělal Ron.

"Ahoj Rone, pamatuješ si mě ze školy?" zeptala jsem se mile nejmladšího Weasleyovic syna. On se mi vrhl do náručí a pevně mě objal. Všichni překvapeně koukali a já nebyla vyjímkou. Nakonec jsem objetí opětovala. Přece jen, je tak roztomilý.

"Zatraceně, jasně, že si tě pamatuju. Jednou si nás zachránila před Malfoyem" vykřikl Ron. Plácla jsem se do čela.
"Málem bych na to zapomněla! Sice je Zmijozelák, ale podlejší a krutější, než kdokoliv na světě. Vždyť ti málem zavinil otřes mozku!" vzpomněla jsem si na onen den.

Slyšela jsem křik, tak jsem nahlédla do chodby, odkud se to ozývalo. Stál tam Harry s Ronem a před nimi Malfoy, který měl zdviženou hůlku. Nad tím vším se vznášelo brnění, které najednou začalo padat dolů. Naštěstí jsem ho zastavila. Malfoy prostě chtěl na ty dva hodit brnění, vždyť je mohl zabít! Do teď jsem to nechápala.

"Jsem rád, že si s mojí rodinou tak rozumíš" pověděl mi později večer Fred, když jsme seděli na dece, a pozorovali hvězdy.

Souhvězdí jsou nádherná, moje nejoblíbenější jsou Cassiopeia a Phoenyx.