Zrádce

5.

Draco

Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu stojím ve stejné místnosti s Grangerovou a vzdávám se před ní jak nějaký ubožák. Jestli má ale můj plán vyjít, jinak to nepůjde. Stojí přede mnou s hůlkou namířenou a v obličeji má zlost. Kdybych nevěděl, že mě může jedním pohybem ruky zabít, řekl bych, že je i roztomilá. Její huňaté kadeře jí stále tak neposlušně vlají kolem hlavy. Dřív jsem si kvůli tomu z ní dělal srandu. Později jsem si tu legraci dělal jen proto, že to moje okolí požadovalo. Byla to jedna z věcí, které se mi na ní líbili. Stejně to, jak byla chytrá. Každou hádku jsem s ní pak vyprovokoval schválně abych se mohl bavit s někým, kdo byl na mojí úrovni. Nějakou nečistou krev jsem přestal řešit už hodně dávno.

„To je směšné, protože jediné, co si přeju já, je ukončit tuhle pitomou válku." Řekla nahněvaně.

„Pak měl ale pravdu" řekl jsem a nevině jsem pokrčil rameny. Pokusil jsem se i trochu usmát ale hned po mně vrhla dalším zlostným pohledem.

„Malfoyi nehraj si semnou! O co ti jde?" Bylo úplně vidět, jak jí to vrtá hlavou. Chtěla na to přijít. Chtěla v tom vidět nějaký podvod.

„Nehraju, vážně. Prosím. Nech mě to vysvětlit. Opravdu chci také ukončit válku. Už mě to nebaví takhle žít. A můžu ti to i dokázat, že mluvím pravdu." Řekl jsem nejupřímnějším tónem, kterým jsem dokázal. Bylo na ní vidět, že mi nevěří. Jasně že mi nevěřila.

„Co tím myslíš?" zeptala se. Překvapilo mě to. Čekal jsem, že mě nějak odpálkuje a nenechá nic říct.

„Mohl bych být pro vás užitečný. Mohl bych donášet nějaké informace. Vím, že je potřebujete, takže bych se vám hodil. Bude to nejspíš nebezpečné ale risknu to."

„Jo, jasně" uchechtla se, „Ale za to budeš určitě něco chtít viď?" Na tváři měla úšklebek, který se dost podobal tomu mému. Pořád mi nevěřila.

„Ano budu," řekl jsem. Chtěla mě přerušit nějakou poznámkou, ale já pokračoval dál.

„Bezpečí mojí matky. Nic z toho taky nechtěla a já bych byl nerad, kdyby se jí cokoliv stalo."

Sklopila hůlku. Asi jsem jí mými slovy obměkčil, ale vše, co jsem řekl jsem myslel vážně.

Nic neříkala, jen se na mě zaraženě dívala a po chvilce se trochu usmála. Nemohl jsem si pomoci a usmál se taky, když mi došlo, proč tu vlastně jsem.

„Grangerová, chápu, že mi nevěříš, ale opravdu ti můžu pomoct! Teď hned ti můžu říct, že útočí na nedalekou mudlovskou vesnici jen proto, aby odlákali pozornost od skupinky smrtijedů, kteří stojí na kraji Zapovězeného lesa a pokud se za chvilku neukážu tak..."

Grangerová na nic nečekala a vyslala svého patrona v podobě vydry, aby upozornila hlídku.

„A to jsi to nemohl říct dřív?" vyštěkla už zase naštvaně a chystala se odejít z pracovny.

„Počkej! Když teď odejdeš, už nebudeme mít šanci znovu to spojenectví uzavřít."

„Žádné spojenectví s tebou uzavírat nehodlám."

„Ale musíš přiznat, že informace by se vám hodili ne?"

„Fajn, dám ti šanci. Přijď zítra ve stejnou dobu k lesu." Řekla neochotně po chvilce zvažování a vyběhla ven.

Nevěřil jsem tomu, že ona mi dává šanci. Nevěřícně jsem se podíval na oba profesory. Ty jen pokývli hlavou a naznačili abych si také rychle pospíšil ven.