Zrádce

7.

Draco

Svíjel jsem se na zemi v ukrutných bolestech. Už zase. Moje tetička si to vyloženě užívala. Dávala mi za vinu, že na ně zaútočila hlídka z hradu, která o nich neměla vůbec vědět. Jasně, že to byla moje vina, ale to jsem jí říct nemohl.

„Jak je možné, že o nás věděli!" řvala Bellatrix.

„Nevím! Přísahám!" zachraptil jsem stále v bolestech.

Když viděla, že crucio zřejmě nezabírá, zkusila na mě nitrozpyt. Já byl ale připravený. Vytvořil jsem si zábranu kolem všech vzpomínek s Grangerovou a podstrčil jsem jí schválně nějaké nevýznamné, jak otevírám knížku a jak utíkám pryč z pracovny. To očividně zabralo. Přestala se mi nabourávat do hlavy.

„Dej jí sem!" přikázala.

Vytáhl jsem knížku, co jsem měl schovanou v plášti a padal jí ji.

„Co je na ní vlastně tak důležitého?"

„To není tvoje starost!" Vytrhla mi ji z ruky a nasupeně odkráčela pryč z mého pokoje. Po nějaké chvilce jsem uslyšel slabé klepání na dveře.

„Draco? Mohu dovnitř?"

„Matko, pojď dál."

Přispěchala ke mně. Byl jsem svalený na pohovce a stále jsem se vzpamatovával z tetiččina výslechu.

„Oh, Draco, jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě. Poklekla ke mně a položila své ruce na ty mé.

„Jsem matko, nedělej si starosti. Znáš tetu. Nic, co bych nezvládl."

„Pojď do postele. Musíš si odpočinout." Řekla a pomohla mi ulehnout. Trochu jsem se cítil jak malý kluk, ale nevadilo mi to. Povzbudivě jsem se na ní usmál.

„Neboj se, bude líp." Řekl jsem už v polospánku.

Smutně se na mě usmála a poslední co si pamatuju, bylo, jak zavírá dveře od mého pokoje.

.

Druhý den ráno, jsem se probudil s bolestí hlavy. Zavolal jsem našeho domácího skřítka, aby mi na to něco donesl. Jeden doušek lektvaru a bolest hlavy je pryč. S tím se ale bohužel dostaví i vzpomínky na včerejšek. Viděl jsem jí a dnes ji uvidím znovu. Ach bože, dnes ji uvidím znovu! Vystřelil jsem do koupelny dát si pořádnou horkou sprchu. Dnes hodlám vypadat dobře.

Už skoro nastal čas, takže bych se měl přemístit. Hned jak jsem to udělal, jsem jí spatřil. Spolu s ní přišli i někteří členové Řádu. Měl jsem to čekat, že nebude sama. Všichni na mě mířili hůlkami. Na znamení toho, že to celé myslím vážně, jsem svoji hůlku opatrně vyndal a zahodil jsem jí kousek ode mě. Zvedl jsem ruce v obraném gestu.

„Jsi sám?" Zeptal se Kingsley Pastorek. Vypadal pořád stejně, proužkovaný fialový plášť, divná čapka.

„Jsem. Opravdu."

Kingsley pohlédl dozadu a kývnul na dvojčata. Nepamatoval jsem si který je který. Kromě toho, že jeden neměl ucho, byli opravdu k nerozeznání podobní. Ti hned na to odešli, každý jiným směrem. Nejspíš kontrolovali, jestli říkám pravdu.

„Slyšel jsem, že chceš přeběhnout." Zeptal se profesor vlkodlak. Prý si vzal za ženu mojí sestřenici.

„Ano chci." Odpověděl jsem jednoduše.

„Dobrá tedy, takže ti určitě nebude vadit, když se ti podíváme do hlavy a ověříme si to." Zeptal se Kingsley.

„To mi vadit bude, ale asi nemám jinou možnost." Řekl jsem a připravil jsem se na náraz do mojí mysli. Jediné, co nechci, aby viděli, jsou moje myšlenky ohledně Grangerové. Ty musím zabezpečit.

Kingsley pozvedl hůlku. „Legilimens"

Provrtával se v mých vzpomínkách. Viděl, jak jsem nedokázal zabít Brumbála. Jak mě Potter zachránil z hořící komnaty nejvyšší potřeby. Jak jsem oslavoval s matkou, že Pán zla je mrtví. Neustálé mučení od mé tety a mého otce. Všechny mé myšlenky, ohledně toho, že chci ukončit válku. A pak i také vzpomínku ze včerejška. Brumbálovi slova o čisté duši.

Kingsley hůlku zase sklopil. „Zdá se, že mladý pan Malfoy, skutečně mluví pravdu."