Zrádce

9.

Draco

Chvilku jsem tam ještě stál a zíral na místo, kde zmizela. Prsty mě ještě svrběly v místě, kde jsem se dotkl její kůže. Bylo jasně vidět, že je ze mě nervózní. Což se mi dost líbilo. Poodešel jsem k oknu abych se podíval kde to vůbec jsme. Ale výhled mě skoro polekal. Byl to výhled na Černé jezero, které je nedaleko Bradavic. Tam určitě být nemůžeme. Proto jsem přešel ke dveřím, ale ty nešly otevřít. Ani po různých odemykacích kouzlech. Přešel jsem k dalšímu oknu. Byl to ten samý pohled. Muselo, to tady být začarované, abych nevěděl, kde jsme. Šikovná mrška ta Grangerová.

Na Manor jsem se dostal naštěstí bez povšimnutí. Zamířil jsem hned do svého pokoje. Měl bych se snažit získat nějaké informace, teď když jsem to skutečně udělal. Ale to by bylo moc nápadné, kdybych se najednou chtěl zapojovat do všech záležitostí. Musím to provést nějak nepozorovaně. Možná bych mohl využít domácího skřítka? Toho nikdo podezřívat nebude. Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. A ten dotyčný hned vrazil dovnitř. Takže moje matka to nebude, ta si vždy počkala, než jsem jí pozval dovnitř.

„Schůze. Teď hned." Zavrčel můj otec. A hned zase odešel.

Mám štěstí, že tu jsem jinak bych si zase asi odskákal. Ale jestli je porada, tak to znamená, že bych se mohl dozvědět nějaké nové informace. A tím pádem se brzo zase vidět s Grangerovou. Rychle jsem vstal. Ale hned jsem se zas zastavil. Musím si vytvořit zábrany kolem myšlenek okolo toho všeho. Nemůžu riskovat, že by na to kdokoliv přišel.

S čistou hlavou jsem vešel do naší jídelny, kde se kolem stolu už shromáždilo několik našich členů. V čele stál můj otec s Bellou. Kývnul jsem jim na pozdrav. Teta měla před sebou na stole rozloženo pár map, které jsem už jednou viděl. Stejně jsem si je snažil nenápadně co nejvíce zapamatovat. Vypadalo to, že půjde o další útok na tu mudlovskou vesnici.

Po poradě jsem zamířil zpět do svého pokoje. Požádal jsem mého domácího skřítka Terryho, aby mi donesl něco k jídlu a posadil jsem se k pracovnímu stolu. Na pergament jsem se snažil obkreslit všechno co jsem si zapamatoval. Všechny podrobnosti a informace jsem naškrábal vedle. Byl jsem se svojí prací docela spokojen. Teď stačilo jen jediné. Podíval jsem se na svoji ruku. Na ten stříbrný kroužek, co mi dala. Byl docela obyčejný, a přesto jako kdyby věděla, že se mi bude líbit. Zavřel jsem oči. Soustředil jsem se. Když jsem je zase otevřel bylo na prstýnku vyryto zítřejší datum s časem. Pousmál jsem se a musel jsem zase myslet, na to, co se stalo dnes. Uvidíme, co přinese zítřek.

.

Další den ráno jsem se probudil brzy. Celý den jsem strávil v pokoji. Stavila se tu moje matka a spolu jsme prožili docela příjemné odpoledne. Když se ale blížil čas naší tajné schůzky, vymluvil jsem se u matky, že si chci odpočinout před večeří a ona s chápavým výrazem opustila pokoj. Nerad jsem jí lhal, ale bylo to pro její bezpečí.

Přemístil jsem se do toho nebelvírského pokoje. Ona tu ještě nebyla. Z legrace jsem přebarvil pár tapet na stěně z červené na zeleno. Hned to tu vypadalo lépe. Za sebou jsem uslyšel tiché prásk. Otočil jsem se a ona tam stála. V džínách a modrém svetru a docela jí to slušelo. To jsem jí ale říct nehodlal.

„Grangerová" řekl jsem na pozdrav.

„Malfoyi" pozdravila ona mě.

„Tak co pro nás máš nového?" zeptala se. Pak se trochu zarazila a koukla za mě na zeď.

„Líbí? Trochu jsem to tu vylepšil." Uchechtl jsem se. Doufal jsem, že jí to naštve.

„No, když už se tu máme scházet, tak mě trocha zelené nezabije." Řekla prostě. A podívala se na mě výrazem, který jasně říkal, že věděla, že chci, aby se naštvala. A ona mi tu radost nedopřeje.

Přistoupil jsem k ní. Zase bylo vidět, že je nervózní. To jsem si užíval.

„Abych to tu nepřebarvil všechno na zelenou." Zašeptal jsem jí do ucha. Otočila na mě hlavu.

„To má být výhružka, Malfoyi?" zavrčela na mě. Ale to, jak se červenala jí prozradilo.