Zrádce

10.

Hermiona

Když jsem se přemístila zpátky na Grimmauldovo náměstí, tak na mě všichni čekali.

„Jsem v pořádku." Řekla jsem hned. Všichni si evidentně oddechli a začali se trousit pryč.

„Byla jsi tam hrozně dlouho. Měli jsme o tebe starost." Řekl Ron a Harry vedle něj horlivě přikyvoval.

„Ale prosím vás kluci. Byla jsem tam sotva deset minut. A jak už jsem říkala, umím se o sebe postarat." Řekla jsem.

„Ale, je to Malfoy!" řekl Ron, jako kdyby to snad mělo všechno vysvětlit.

„No a co? Slyšel jsi snad Pastorka. On mu věří, já tím pádem taky a ty už bys to měl taky přijmout. Samozřejmě to neomlouvá jeho chování před tím, ale měli bychom mu dát druhou šanci." Vybuchla jsem trochu. Od kdy má Ron o mě takovou starost?

„Zní to férově Rone." Řekl Harry a poplácal svého kamaráda po zádech. Ron se ale pořád mračil. Bylo pochopitelné, že Malfoye nemají v lásce, ale myslela jsem, že za ty dva roky už by mohli dospět a přenést se přes to.

Obešla jsem je a zamířila do svého pokoje, kde na mě opět čekala Ginny a nedočkavostí se téměř chvěla.

„Než se na cokoliv zeptáš, ne neužila jsem si to. Ale nejspíš nám chce opravdu pomoct. Bylo to celé trapné a nic víc ti nepovím." Řekla jsem, popadla jsem svoje věci a šla do koupelny. Ginny jen mlaskla nesouhlasem, ale naštěstí se mě na nic neptala, za což jsem jí byla vděčná.

Doufala jsem, že horká sprcha smyje všechny ty divné pocity ohledně Malfoye. Co to proboha bylo? Moje tělo, očividně odmítalo, jakkoliv spolupracovat, když jsem byla blízko něj. Už se to nesmí opakovat.

Když jsem pak večer ulehala do postele, začalo mě pálit na hrudi. Trochu jsem se polekala, ale došlo mi, že to bude vzkaz od něj. Vytáhla jsem přívěsek. Zítra. Uvidím ho zase zítra.

.

Druhý den probíhal, tak nějak jako vždy, ale já se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že se vlastně na večer docela těším.

Když nastal čas, abych se přemístila, odchytnul si mě zase Ron. Popadl mě pevně za loket. Měl pořádnou sílu.

„Dávej si na něj pozor." Řekl hrubě. Vytrhla jsem se mu. O co mu sakra jde?

„Budu." Řekla jsem a přemístila jsem se rychle pryč.

Když jsem se objevila v mém domě, už tam byl. Měl na sobě zas černý oblek. Co má s tou černou? Hlavou mi proběhl výjev Malfoye ve žluté a musela jsem se velice snažit, abych se hned nezačala smát. Snad si ničeho nevšiml. V té černé mu to ale seklo. To mu ale nikdy nepřiznám.

„Grangerová." Pozdravil mě.

„Malfoyi." Oplatila jsem mu.

„Tak co pro nás máš nového?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem se tu zdržovat víc, než bylo nutné. Upoutala mě ale změna pokoje. Koukla sem za něj na zeď. Ten zmetek změnil tapety na zelené!

„Líbí? Trochu jsem to tu vylepšil." Uchechtl se. Bylo vidět, jak mě tím chtěl vyprovokovat. To potěšení jsem mu ale nechtěla dopřát.

„No, když už se tu máme scházet, tak mě trocha zelené nezabije." Řekla jsem prostě. Naštvalo ho to, že mě tím nedokázal vytočit.

Přistoupil ke mně blíž. Zase se mi zatajil dech. Co to se mnou je?

„Abych to tu nepřebarvil všechno na zelenou." Zašeptal mi do ucha. Tentokrát na sobě musím nenechat nic znát.

„To má být výhružka, Malfoyi?" zeptala jsem se ho, ale cítila jsem, jak červenám. Sakra.

Jen se na mě pronikavě díval. Nic neříkal. Nakonec jsem od něj odstoupila pár kroků a zeptala se ho znova.

„Máš pro nás tedy něco?"

Změna konverzace ho nejspíš vytrhla z myšlenek. Vytáhl z pláště ruličku pergamenu. Převzala jsem ji a pozorně se začetla.

„Všechno je tady. Smrtijedi plánují další útok. Snažil jsem se tam napsat všechno, co si pamatuju. Víc toho nemám."

„Kdy?"

„Zítra."

„Budeš tam taky?" Vypadlo ze mě dřív, než jsem se nad tou otázkou stihla zamyslet.

„Ano, nejspíš ano. A ty?"

„Jestli mě zas McGonagallová nepošle pro další knížku tak ano." Nad tím se trochu uchechtl. Ale vypadal, jako kdyby měl starost.

„Děkuju. Za všechno. Budu muset jít." Řekla jsem a chystala jsem se přemístit.

„Grangerová počkej!" vykřiknul.

„Ano?"

„Buď opatrná." Řekl vážně.

„Ty taky." Pousmála jsem se a přemístila jsem se zpátky do Úkrytu.