Zrádce

8.

Hermiona

„Tak, a teď k tomu, jak pro nás budete užitečný." Řekl Lupin.

„Mohu vám říct, že smrtijedi momentálně neplánují žádný útok a až budou, tak se o tom dozvíte." Odpověděl mu na to Malfoy.

Harry a Ron zatím nepromluvili ani slovo. Stále vypadali, že mu nevěří. A to bylo pochopitelné. Sama jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Když Kingsley prohlásil, že mluví pravdu, značná část ve mně si oddychla. Ta druhá ovšem hned pochopila, že musíme přejít na druhou část plánu. I když jsem ho sama vymyslela, přestával se mi líbit.

„Dobře. A to se dostáváme k té části, jak si informace budeme předávat. Hermiono prosím." Otočil se na mě Lupin. Otočil se na mě i Malfoy. Zarazilo mě, jak vypadal dobře. V černém obleku mu to opravdu sekne. Soustřeď se Hermiono! Přikázala jsem si sama sobě a popošla jsem kus dopředu.

„Budeme se setkávat na tajném místě. Vezmi si hůlku. Ukážu ti to."

„Počkej Hermiono! Nemůžeš jít sama! Co když ti něco udělá!" řekl Ron a mračil se přitom na Malfoye.

„Jinak to nejde. A navíc, umím se o sebe postarat." Odpověděla jsem mu podrážděně.

„Buď v klidu Weasley. Budu na ní něžný." Řekl s pobavením Malfoy. To ale říkat neměl, protože se na něj Harry i Ron vrhli. S Lupinem a Pastorkem jsme je museli zastavit.

„V klidu promerlina. To byl vtípek." Zasmál se Malfoy s rukama zdviženýma v obraném gestu. Popošel pár kroků na stranu a zvedl ze země svoji hůlku.

„Hermiono, sejdeme se v Úkrytu." Řekl Lupin stále svírající Rona.

Pokývla jsem. Popadla jsem Malfoye za ruku, a i sním jsem se přemístila.

Doma. Byla jsem doma. Tedy byl to můj dům. Kdysi.

„Kde to jsme?" Zeptal se Malfoy. „A proč to tu sakra vypadá, jak u Nebelvírů ve věži?"

„Jak víš, jak to vypadá u Nebelvírů ve věži?" zeptala jsem se zas já. Na tváři měl rošťácký výraz, ale jen pokrčil rameny.

„Každopádně, tady se budeme setkávat. Přemísti se sem, do téhle místnosti." Přikázala jsem mu.

„Neodpověděla jsi mi na otázku." Podotknul.

„Ty mě taky ne." Opáčila jsem.

„Jednou jsme tam s Crabbem a Goylem nastražili pár pastí pro prváky. Byla do docela legrace." Řekl.

„Jsme u mě doma, ale od té doby, co jsem poslala rodiče pryč, jsem nemohla snést pohled na všechno kolem, a tak jsem to tu trochu předělala."

„Na můj vkus je tu až moc červené." Řekl a zvědavě přecházel po pokoji.

Uchechtla jsem se. Jasně, Zmijozel skrz naskrz. Zastavil se a přešel ke mně. Trochu se mi z toho zastavilo srdce. Byl docela blízko když promluvil.

„Dobře, místo máme. Ale co způsob komunikace?"

To se mu líbit určitě nebude.

„To už mám taky vymyšlené." Řekla jsem a vytáhla jsem si z kapsy obyčejný stříbrný prstýnek a naznačila jsem mu, aby mi podal ruku.

„Copak? Chceš si mě vzít Grangerová?" uchechtl se.

„Ne!" začala jsem se hrozně červenat. „Kouzlo nemůže fungovat, když ti ho sama nenasadím. Stačí se soustředit na datum, čas nebo slovo, a to se tam ukáže."

„To je docela chytré, ale předpokládám, že ty taky musíš něco mít." Namítnul.

Sáhla jsem si znova do kapsy, ale tentokrát jsem vytáhla přívěšek s kolečkem na konci. Z jedné strany bylo vyryté moje znamení. Podala jsem ho neochotně Malfoyovi a ten si ho chvilku prohlížel ale pak mě popadl a otočil mě. Nadzvedl mi vlasy. Zadržela jsem dech. Když mi ho zapínal, přejel rukou lehce po mém krku a já jsem se naprosto nechtěně zachvěla. Bylo vidět že si toho všimnul. Pobaveně se na mě díval.

Chvilku jsme se tak na sebe zírali. Musela jsem být úplně rudá. Snažila jsem se uklidnit. Poodstoupila jsem od něj a řekla jsem mu, že budu muset jít.

„Jasně, tak se měj Grangerová. Brzy se ozvu."

Zmohla jsem se jen na lehké pousmání a přemístila jsem se pryč.