Zrádce

20.

Hermiona

„Rone! Není to jeho chyba." Namítla jsem a postavila jsem se před Malfoyovu postel, kdyby náhodou napadlo Rona něco tak chytrého, jako třeba skočit na něj.

„Á, naše Šípková Růženka se už probudila?" řekl Harry, který vešel hned za Ronem.

„Naše kdo?" Zeptal se za mnou Malfoy.

„To neřeš." Řekla jsem rychle. Do pokoje začali vcházet další členové Řádu, kteří nejspíš zaslechli, že se Malfoy už probudil. Všichni vypadali sklíčeně a zlověstně ho probodávali očima. Zvlášť Tonksová měla úplně rudé oči. Nejspíš vůbec nespala. Bez jediného slova si začali brát židle a sedali si kolem Malfoyovi postele. On byl naprosto zmatený. Přitáhnul si pokrývku víš k tělu a očima mi naznačil, abych ho šla zachránit. Povzdechla jsem si a přešla zase zpátky k němu. Postavila jsem se napravo od něj a otočila jsem se směrem k ostatním. Automaticky jsem k němu natáhla ruku, ale naštěstí jsem si včas uvědomila, že by to nebyl úplně nejlepší nápad a ruku zase stáhla.

„Ehm, co se děje?" zeptal se nervózně.

„Musíme si promluvit." Ujal se slova Harry. Jeho hlas vyjadřoval autoritu, kterou Malfoy nejspíš vycítil, protože nasucho polkl.

„Nejdřív se tě zeptám na jednu věc. A koukej odpovědět po pravdě!" přikázal mu Harry.

„Věděl jsi o tom, že se chystají unést Lupina?"

„Ne, nevěděl." Odpověděl mu směle. Výraz u ostatních se ale nezměnil. Nejspíš tím nikoho nepřesvědčil. Možná až na Ginny, která zvědavě přejížděla pohledem mezi námi dvěma. Naopak Ron se tvářil přímo vražedně.

„Dobře, tak nám řekni, kde ho drží?"

„Nejspíš na Manoru. Nevím o žádném jiném místě. To ale neznamená, že tam opravdu je. A jestli hodláte udělat, to co si myslím, tak to hodně štěstí." Řekl posměšně.

„Právě proto potřebujeme tvoji pomoc!" naštval se Harry. „Musíš nám říct všechno, co víš."

„Ale jak víte, že už není..."

„Není" přerušil ho hrubě Harry. „Nemůže být. Přece by ho neunesli, kdyby ho chtěli mrtvého. Jestli existuje naděje, tak jí využijeme."

Malfoy si povzdechl, ale bez dalších okolků začal popisovat všechno co si pamatoval. Říkal to všechno s lehkostí a chvilkama to vypadalo, jako kdyby nikdy nepřátelé nebyli. Všichni ho pečlivě poslouchali a začali jsme spřádat plán na Lupinovu záchranu. Přerušila nás až Molly, která přicupitala do pokoje.

„Chápu, že to je všechno důležité, ale večeře je na stole. Pojďte drahoušci. Ten mladík má určitě hlad." Jakmile to dořekla, zakručelo mi trochu v břiše. Je pravda, že jsem jedla naposledy ráno. Pak jsem celý den prospala u toho blonďáka na posteli. Byla jsem vyčerpaná z celovečerního léčení.

Pomohla jsem Malfoyovi na nohy. Pak jsme společně zamířili do jídelny. Ve dveřích mě ale odchytla Tonksová. Malfoy se na mě podíval s otázkou v očích, ale já jsem mu naznačila, že je všechno v pořádku, že ho za chvíli doženu. Když všichni odešli zeptala se mě Tonksová na rovinu.

„Tobě se líbí, že ano?"

„Nevím, o čem mluvíš" odvětila jsem. Jak to poznala? A všimli si toho i ostatní?

„Ale prosím tebe vidím, jak se na něj díváš a jak se on dívá na tebe." Usmála se a pak hned zase zvážněla.

„Jen buď prosím opatrná nechci, aby ti můj bratránek ublížil."

„Budu"

Pak jsme společně zamířili do jídelny a scéna, kterou jsme tu spatřili byla vskutku bizardní. Malfoy seděl uprostřed stolu, jedl Mollyin guláš a něčemu se smál s ostatními. Vypadalo to, jako normální rodinná večeře. Nemohla jsem se přestat divit. Jen Ron to zase kazil. Sedl si, co nejdále od něj mračil se na celý svět. Po večeři jsme se přesunuli do obývacího pokoje, kde jsme pokračovali ve spřádání plánů záchranné mise. Až když už bylo velmi pozdě večer, rozhodli jsme se, že toho pro dnešek necháme a půjdeme si lehnout. A tak se všichni s přáním pěkné noci začali vytrácet z pokoje, až jsme zbyli jen my dva.

„Nenecháš mě zase spát na tom nepohodlném lůžku, že ne Grangerová?"

Hodila jsem po něm naštvaným pohledem.

„Zůstaň tady a ani se nehni!" přikázala jsem mu a vyběhla jsem nahoru do patra do našeho pokoje. Bohužel tu byla Ginny a vypadalo to, že dnes u Harryho spát nebude. Ach jo, toho budu litovat.

„Ahoj, hele nechtěla bys dneska spát u Harryho?" zeptala jsem se nervózně. Dívala jsem se do země a trochu se ošívala. Ginny se na mě podívala a zamračila se.

„Ty mě tu nechceš? Nebo... Ahá! Jasně! Chápu. Tak se bavte." Vzala si svoje věci a cestou z pokoje na mě mrkla. Víc červená jsem být už nemohla.

„Bavte se!" Zavolala na schodech.

„Budeme Zrzko!" ozvalo se za mnou.

„Malfoyi! Řekla jsem ti ať čekáš dole!"

„A mě se nechtělo. Takže kde je moje postel?"

Aghrr, toho budu určitě litovat.