Zrádce

25.

Hermiona

Vypadalo to tu jinak než před lety. Už to nebyla jedna velká cela v jejich sklepení, ale spousty různých cel vedle sebe. Byli různých velikostí a také s různým vybavením. Vesměs to byli všechno mučící nástroje. Skřítek nás přemístil k malé cele nedaleko něčeho, co mohl být východ. Na druhou stranu, se vězení táhlo snad do nekonečna.

„Terry, radši se schovej, zavoláme tě, až je odsud dostaneme." Řekl Harry.

Skřítek kývnul na souhlas a s lusknutím prstů se přemístil zase pryč.

Uvnitř cely, jsem ale nespatřila blonďaté vlasy, jak jsem předpokládala, nýbrž hnědé. To byl Lupin. Nahrnuli jsme se k mřížím a zděsili jsme se. Vypadal příšerně. Byl bledý a špinavý. Oblečení měl potrhané a všude spousty krve. Aspoň, že byl naživu. Vypadalo to, že spí. Hrudník se mu zvedal v pravidelných intervalech, ale přesto to vypadalo na neklidný spánek. Občas sebou totiž trochu trhnul.

„Lupine! Lupine!" syknul Harry.

Zděšeně se probudil, ale když zahlédl, kdo přišel, doplazil se k mřížím.

„Co tady děláte? Proč jste sem chodili?" zeptal se zoufale.

„Přišli jsme vás zachránit." Řekla jsem. „Jste v pořádku?"

„Jsem, ten kluk je na tom hůř." Řekl a ukázal kamsi před sebe. Otočila jsem tím směrem hlavu, ale nic jsem neviděla.

„Běž, postaráme se o něj." Řekl Harry směrem ke mně. Poděkovala jsem mu kývnutím a vydala se najít mého zmijozela.

Našla jsem ho přibližně tím směrem, kterým Lupin ukazoval, ale to, co jsem spatřila mě vyděsilo.

„Pro Merlina Draco! Jsi v pořádku?" řekla jsem starostlivě a poklekla k němu. Přes mříže jsem ho chytla za ruce.

Vypadal, že se na něm pěkně vyřádili podobně jako na Lupinovi, ale jeho zranění vypadala novější. Byl bledší, než obvykle a jeho obličej byl plný modřin. Měl roztrhlý ret a nateklé oko. Jeho platinové vlasy byli špinavé a nasáklé krví. Stejně tak jako jeho oděv.

„Hermiono" stisknul mi jemně ruce a pokusil se usmát. „Jsem v pohodě. Mohlo to být horší. Možná bys jim měla dát pár rad, jak někoho pořádně zranit." Zasmál se, z čehož dostal menší záchvat kašle a vyplivnul na zem trochu krve.

Nespokojeně jsem mlaskla. Nechápu, jak může být v takovém stavu, a ještě u toho vtipkovat.

„To jsme se zasmáli, a teď tě odsud dostaneme." Řekla jsem a pokusila se vstát, abych si pořádně prohlídla celu, ale on mě nepustil.

„To se ti nepodaří. Pamatuješ na tu knížku, z ředitelny?" zeptal se mě.

Jasně, že si jí pamatuju. Kvůli ní, jsme se poprvé setkali. Teda, poprvé po těch dvou letech. Nejsou to ani dva týdny od té doby, co mi tenhle blonďák změnil život. Tam mi navrhnul ten šílený nápad s informátorem, který nakonec dopadl docela dobře, když nepočítám ten malý fakt, že ho právě teď mučili jeho vlastní lidi a rodina.

„Ano, pamatuju. Co s ní?"

„Byla plná černé magie." Řekl chraplavým hlasem. „Obsahovala například kouzlo jako toto. Zabezpečení, které může porušit jen majitel kouzla, bez možnosti kouzlo zrušit a bez možnosti, že by se sem kdokoliv dostal. Věř mi, s Terrym jsme to už zkoušeli." Podotknul.

„Dobře, ale ty určitě víš, jak to kouzlo zlomit, že?" zeptala jsem se s nadějí.

„V tom je ten problém." Povzdechnul si. „Jediný způsob, jak se k nám dostat, teda kdyby to třeba otec nechtěl udělat sám z dobroty srdce, což pochybuji, je majitele zabít. Musíte zabít mého otce." Řekl naprosto klidně.

Napnula jsem se. To nebylo dobré. Měli jsme v plánu je nenápadně osvobodit a utéct pryč, ne se utkat s vůdcem smrtijedů v jejich sídle, kde jich je určitě spousta a my jen tři. Musela jsem to hned říct Harrymu.

„Hned jsem zpátky." Řekla jsem směrem k Dracovi a stiskla mu ruce. Pousmáli jsme se na sebe. Oba jsme věděli, že z této situace se jen tak nedostaneme.

„Já ti nikam neuteču Grangerová." Pokusil se o další vtípek, ale na pohled bylo vidět, že je stejně vyděšený jako já. Hleděli jsme si do očí a snažili se vyjádřit všechny naše pocity. Chtěla jsem mu říct, co k němu cítím, ale nějak jsem to nemohla vyslovit. I on vypadal, že mi toho chce spoustu říct, ale stejně jako já mlčel. V jeho očích jsem ale zahlédla něhu a lásku. A to mi stačilo. Musela jsem ho odtud dostat ať to stojí cokoliv. Nemohla jsem o něj přijít.

Neochotně jsem se zvedla a odběhla zpátky. Pořád seděli u Lupina a vypadali, že vedou nějaký vážný rozhovor.

„Harry! Rone! Zjistila jsem, jak se dostat přes ty mříže. To se vám nebude líbit." Zamračila jsme se a přisedla si k nim.

„Taky máme nějaké novinky." Povzdechli si. „Jak to tak vypadá, tohle celé měli dopředu naplánované. Získali podezření už při útoku na Bradavice."

„Oh, ano, to máš vskutku pravdu." Ozvalo se děsivýmhlasem od vchodu.