Zrádce

18.

Hermiona

Měla jsem pocit, že bych tu dokázala sedět celou věčnost, ale věděla jsem, že nemohu. Musela jsem se vrátit zpátky do té kruté reality, kdy jsme vlastně byli pro okolní svět nepřátelé.

Po nějaké době jsem se od něj velice neochotně odtáhla.

„Budu muset jít." Sklopila jsem hlavu.

Chytnul mě za bradu a přinutil mě, abych se mu podívala do očí. Jeho dotyk byl velice jemný.

„To je v pořádku. Taky už budu muset jít." Řekl něžně.

„Děkuji za všechno, bylo to nádherné." Zašeptala jsem a myslela jsem to vážně. To, že je on schopný takového skutku, mi jen potvrdilo, jak moc se změnil.

„To já děkuji." Řekl a znovu mě políbil, tentokrát jen krátce. Vstal a pomohl vstát i mě.

„Takže se uvidíme až při tom útoku?" Zeptala jsem se nervózně.

Povzdechl si. „Nejspíš ano, ale uvidím jen já tebe, ty mě nejspíš nepoznáš."

„Tak na sebe dávej pozor." Řekla jsem se starostí v hlase.

„Ty na sebe taky" Usmál se na mě a pohladil mě po tváři.

Naposledy jsem se mu podívala do těch jeho nádherných bouřkových očí a chystala jsem se přemístit, když ještě řekl: „Jo a Hermiono?"

„Ano?"

„Černá ti sluší." Řekl a mrkl na mě. Jen jsem se zasmála a přemístila se zpátky na Grimaldovo náměstí.

Bylo už pozdě večer. Vypadalo to, že všichni v domě už spali. Aspoň nemusím nikomu vysvětlovat proč jsem se vrátila tak pozdě. Vešla jsem do mého pokoje a spatřila Ginny, která seděla ve své posteli a četla si knížku. Občas spala u Harryho, ale dneska to vypadalo, že jen čekala, než se vrátím abych jí mohla říct všechny podrobnosti. Jakmile mě uviděla, odložila knihu na noční stolek a usmála se na mě.

„Hermiono! No konečně, čekám tu na tebe. Tak povídej? Jaké to bylo?" řekla nedočkavě. Čekala jsem to, ovšem dnes ze mě už asi nic nedostane. Byla jsem tak trochu jakoby v trasu. Nepřítomně jsem si sedla na postel a na tváři jsem měla přihlouplý výraz.

„Bylo to nádherné." Vydechla jsem. Nic víc jsem jí, ale říct nechtěla. Přišlo mi, že kdybych vše vyslovila nahlas, ztratilo by to to kouzlo.

„No vidíš. Já ti říkala, že se nemáš čeho bát." Zasmála se a už se naštěstí na nic nevyptávala. Věděla, že jí to řeknu, až budu připravená. Byla to opravdu ta nejlepší kamarádka.

Když nastal den útoku, měla jsem nervy v háji. Takhle nervózní jsem byla snad ještě naposledy, když jsme se s Harrym a Ronem pokoušeli dostat na ministerstvo. A za všechno mohl samozřejmě ten blonďák, který mi stále ležel v hlavě. Chodila jsem sem a tam, v ruce připravenou hůlku. Hlídkovali jsme. Byli tady skoro všichni členové Řádu, ale šikovně poschovávaní, aby to smrtijedům nepřišlo podezřelé. Měli tady být každou minutu. Snad se mu nic nestane.

Najednou se přede mnou objevil krásný stříbrný dvanácterák. To bylo znamení od Harryho. Okamžitě jsem se rozeběhla na druhou stranu vesnice. Když jsem se tam dostala, spatřila jsem skupinku lidí v černých hábitech, maskách na obličeji a kápěmi přes hlavu. Bylo jich přibližně stejně jako nás. Pátrala jsem po jednom, konkrétním, ale bohužel opravdu všichni vypadali skoro stejně. Poznat byla jen Bellatrix, která se šíleně smála a vedle ní Lucius, jehož bílé dlouhé vlasy nešli přehlédnout. Řád už zaútočil.

Všude šlehali červené a zelené záblesky. Snažili jsme se je obklíčit, jak jsme měli původně v plánu. Vyhýbala jsem se kletbě za kletbou a sama jsem je vrhala na nejbližší smrtijedy. Po mém boku se objevil Ron a po tom druhém Harry. Kousek od nás bojoval Lupin proti dvěma smrtijedům najednou a nedaleko jsem zahlédla i Pastorka, jak vysílá kletby na samotného Luciuse. Povedlo se nám je zahnat pryč od vesnice do nedalekého lesa, ale oni neustupovaly. Což bylo hodně divné. Minule, když viděli, že ztrácí kontrolu nad situací, se zbaběle přemístili pryč. Z mého přemýšlení mě vytrhla až příšerná bolest. Zařvala jsem a ohnala jsem se po smrtijedovi, který na mě zaútočil. Naštěstí mě ta kletba jen škrábla. Viděla jsem Lupina, jak se na mě otáčí a chce něco říct, ale už to nestihl. Znehybňující kouzlo, ho trefilo rovnou do zad. Smrtijed k němu hbitě přiskočil, a i s jeho tělem zmizel. Zařvala jsem znova.