Fantom poezie

1.

Ve Vídni začal napadat první sníh, což znamená jediné- blíží se další Vánoční trhy, kterými je Vídeň vyhlášena. Jak já je nemusím! Otec to nechápe, jak mohu nesnášet tuto událost. Každý rok se mne zeptá: „Budeš letos slušná a půjdeš se pozdravit s přáteli?"
„Já nemám s kým se pozdravit." odvětila jsem mu vždycky.
„A co tví kolegové z divadla? S těma se nechceš pozdravit?" přesvědčí mne nakonec touto větou.
Nakonec se ovládnu a na trhy vyrazím. Na rozdíl od jiných Videňčanů si to já však neužívám.

To si napsala do deníku naše hrdinka- Rakušanka Isabella Konaschová. Nádherná tmavovlasá dívka s výraznýma zelenýma očima, které byly ještě víc zvýrazněné brýlemi s růžovými obroučkami. Bylo jí sedmnáct let, když si zapsala tento zápis. Byla to ještě panna, která vzhledem ke své divadelní brzké kariéře studovala polovinu osmiletého gymnázia individuálně. Školu navštěvovala na čtvrtletní ústní a písemné zkoušení a na vyzvednutí vysvědčení. Jí to nevadilo, věděla, že když chce být v něčem úspěšná, bude se muset něčeho vzdát. V jejím případě to bylo navštěvování gymnázia normálně. Tedy i na písemky a na výchovy. Za tu dobu, kdy tak má si navykla na svůj život, kdy místo psaní testů odehrála v divadle představení nebo byla na zkoušce. Její matka Ivette Konaschová, za svobodna Valdyová, též herečka jí domluvila takové studium, aby se mohla dál rozvíjet, v čem je nadaná a co jí baví. Mezi herectvím měla čas i na recitaci a na psaní básní. To se ale nelíbilo jejímu otci Maxovi Konaschovi, který z dcery chtěl mít vždy to, co on nikdy nebyl- vrcholovou sportovkyni. Přitom Isi se k vrcholovému sportu nikdy nehlásila, brala to pouze jako zábavu. 

Dívka byla krátce po patnáctých narozeninách přijatá do Dvorního divadla, kde hrála i její matka jako nejmladší členka souboru. Hrála několik představení, byť jen v rolích vedlejších a proto muselo vzdělání na jinou úroveň. Pro Isi, která nebyla nikdy společenská a navíc, nebyla v zrovna dvakrát kolektivu oblíbená to byla úleva. Jen na divadelních prknech byla šťastná a s divadelníky si rozuměla lépe než s vlastními vrstevníky, mezi kterými nenašla žádného kamaráda. Nejlepší kamarádkou jí byla její matka Ivetta, která jí na rozdíl na otce ve všech jejich uměleckých zálibách podporovala a snažila se, aby si mohla své sny splnit.

Bohužel, zrovna v momentě, kdy jí potřebovala nejvíce- slyšet její hlas a obejmout jí dostala smutnou textovou zprávu od otce. Stálo v ní: Maminka umřela. :( 
Tyto dvě slova doprovozené smutným smajlíkem jí dostaly do hluboké deprese, ze které se dostávala dlouhé měsíce. Maminčina ztráta byla pro ní obrovská bolest. Pochopitelně, ztratila jediného v šestnácti letech člověka, jenž by jí chápal a byl by ochoten se s ní bavit. Její smrt jí inspirovala na báseň Růže pro matku, ve které se citovalo:

Dávám Ti maminko na hrob růží pět,
růže, které popisují, jaká si byla.
Barvu jinou má každý trnitý květ,
schází mi ta doba, kdys tu s námi žila.

První rudá značí Tvou lásku
ke mně, k sestřičce a k bratrům.
I když místo Tebe měl otec radši alkohol a hazardní sázku,
díky Tobě byl plný toho krásného citu.

Druhá růže barvy modré jak nebe
mi připomíná každou Tvou moudrou radu.
Nelituji toho, že vždy poslechla jsem Tebe,
protože vždycky si měla pravdu.

Květ žlutý je třetí
je poděkování za Tvou péči.
Šťastné byly Tvé děti
i když jen důležité měly věci.

Oranžová růže je vzpomínkou na ty krásné časy,
jak sis s náma hrála.
Veselý úsměv byl známkou Tvé krásy,
bohužel nevíš, jak moc toužím být znovu malá.