Fantom poezie

6.

Seděla u pracovního stolu do desáté hodiny večerní. Ve svých sluchátkách poslouchala své oblíbené skladby, vedle sebe měla položený jahodový čaj, ze kterého si po okamžicích upíjela. Z příjemného trávení večerní chvíle jí vyrušil příchod otce z trhu. Isi v rychlosti běžela do kuchyně, kde do myčky dala svůj oblíbený růžový hrneček po mamince. Do myčky vložila i tabletu na umytí nádobí, myčku pak zapnula. Rychle běžela do pokoje, kde zhasla, lehla si do postele, přikryla se a zavřela oči. Dělala, že spí. Max si všiml, že v pokoji jeho dcery se rychle zhaslo. Šel k jejímu pokoji a otevřel dveře. ,,Isabello, spíš?" pronesl pan Konasch. Z jeho tónu hlasu šlo poznat, že si vypil pár svařáků a punčů. Isi si s ním nerada povídala, když je v tomto stavu a proto nechtěla riskovat zopakování této věty. ,,Před chvíli jsem si lehla." odpověděla mu dívka. 
,,Proč jsi nepřišla na trhy?" zeptal se jí Max. ,,Bylo tam hodně fešáků, dokonce i z Česka a Slovenska." 
,,Víš, že mne opilci zrovna dvakrát nepřitahují." řekla na to ironicky naše hrdinka. 
,,Isi, nebuď tak škrobená." odvětil na to Max. 
,,No, co? Stejně bych s těmi fešáky neměla co říct. Víš, jaká je moje povaha." chtěla ukončit jejich konverzaci o trhu. Na otce alkohol však výrazně zapůsobil a proto do rozhovoru o trzích vložil i téma Isi jako malá ,,Ano, jsi osamělá, zamlklá, až mne to bolí. Ubližuješ si tak. Taková jsi dříve ale nebývala. Byla jsi veselá, usměvavá holčička, která nosila vlasy v copáncích." 

„Co bylo, bylo. Maminčina smrt mne dál trápí, ale velmi mne posílila. Vyrůstá ze mne sebevědomá a hrdá mladá žena, která hned po složení maturitní zkoušky se odstěhuje od otce a bude žít v skromném bytě do té doby, než si najde vhodného partnera, se kterým se odstěhuje do velkého domu na venkově." Max, když jeho holčička vyslovila myšlenku, že ho jednou opustí se zděsil. ,,Ty mne chceš opustit?"
,,Samozřejmě, že ano, nebudu přece u tebe bydlet napořád." odpověděla mu ona. Její tón hlasu zněl velmi drze, což si uvědomila až otcovými slovy. ,,Nebuď na mne drzá. Nemysli si, že když v patnácti vyděláváš o pět set euro více než já, že si budeš na mne dovolovat."
,,Tati, mně je sedmnáct, v lednu mi bude už osmnáct, ne patnáct." opravila ho naštvaně. ,,A nevydělávám o pět set, ale o čtyři sta padesát více." dodala.
,,To je jedno, jestli čtyři sta, či pět set více. Nemysli si, že můžeš být na mne drzá." odvětil otec.
,,Já nechtěla být drzá, otče." 
,,Seš na mne drzá, nemáš mne ráda. Za to všechno, co po maminčiném odchodu musím trpět ty mne ještě odměňuješ svou drzostí."
,,Ale já tě mám ráda, otče!" vykřikla se slzami na krajíčku. ,,Prosím, nech mne spát." požádala ho Isi a zavřela oči. ,,Tak si polib svůj kostnatý zadek, dobrou noc." ukončil otec jejich rozhovor a odešel. Poslední věta, kterou vyslovil, než opustil její pokoj jí donutila do pláče. Byla z vulgarity, kterou jí řekl smutná. Nebylo to totiž poprvé, kdy jí řekl svými slovy ať si takzvaně políbí. Bývalo to tak skoro vždycky, když ho naštvala zrovna, když byl opilý. Jakmile se vyplakala, usnula.

Mezitím, co ona klidně spala, Fantom mezitím přemýšlel nad tím, zda má či nemá risknout to, že ho někdo může poznat. Na stůl si položil svou stříbrnou maskou.
,,Nač skrývati svou tvář, jistě by mne měli za šílence. Však musím zakrýt alespoň ten šat, ten se jistě dnes už nenosí." řekl si pro sebe. Ve skříni, kde byly staré kostýmy hledal něco, čím ten oděv zakryje. Po chvíli hledání zvolil za vhodnou masku svého oblečení černé kápí. ,,Snad nebudu před mým Andělem působit nějak nemravně a děsivě." vyslovil nahlas svou myšlenku.

Může býti hůř, může mne mlátit. Může mi nadávat, že jsem rozmazlený a asociální parchant, který jen fláká školu na tom důležitém. Možná na tom důležitém pro něm, ale pro mojí budoucí práci nic neflákám. Může dokonce se mi hrabat ve věcech, ale on nic takového nedělá. Není to zlý člověk, jen zoufalý a svůj žal zapijí alkoholem. Maminko moje milovaná, Ty mu chybíš! Teprve až po Tvém odchodu se takhle začal chovat. Myslí si, že když už vydělávám, že nepotřebuji jeho zájem? Naopak, já potřebuji jeho zájem o mé aktivity! Potřebuji slova, která slýchávám před odehráním každého představení slyšet i před zkouškou, ať už hereckou, kostýmní, či školní. Nemůžeš maminko prosím mu alespoň ve snu domluvit?

Tento zápis napsaný ráno následujícího dne do deníků byl jako jeden z mnoha věnovaný právě Isině matce Ivette. Když dopsala poslední slova, vzpomněla si, co jí čeká v jednu hodinu odpolední čeká- schůzka s Christianem. Málem bych zapomněla. Uvědomila si dívka. Do svého deníku zapsala další vzkaz pro svou matku: 
Málem bych zapomněla! Já mám schůzku s mužem! S úžasným mužem! Počkat, skutečně jsem napsala úžasným? Já tak nazvala člověka, kterého jsem zatím slyšela, avšak dnes ho možná spatřím. Možná...
Ale i tak se na tu schůzku velice těším. Christian je velmi záhadný a tím mne velmi přitahuje. Myslela jsem si, že mne tito tipy nikdy nebudou přitahovat, ale jak se říká- Zakázané ovoce je tím nejsladším. I to, které si zakáži sama je velmi chutné. 
Blázním, protože jsem nikdy nic podobného nezažila a necítila. Nikdy mne žádný člověk tak neokouzlil. Doufám, že své kouzlo mi dnešní setkání jen potvrdí!

Když dopsala tento zápis do svého deníku, vytáhla ze svého psacího stolu učebnici a sešit do dějepisu. Z knížky zapsala si podstatné informace, které si prostudovala. Kolem jedenácté hodiny se vydala do kuchyně uvařit si nějaký ten oběd. Byla to vaječná omeleta se špenátem, tak akorát pro ní. Po jídle dívka na sebe nahodila dlouhý kabát, jenž nosila pouze na významné události. Právě ono setkání bylo pro ní velice významné. Elegantně oděná by se měla k odchodu, tedy pokud by se na sebe nepodívala do zrcadla. Uznala, že s uplakanýma očima nemůže jít přece na schůzku do zámeckých zahrad. Přišla do koupelny, aby si opláchla svůj obličej. Na své rty si pak nanesla červenou rtěnku, aby vypadala dospěleji. Po chvíli pak už opustila dveře svého domova. Doběhla na autobus, který jí dovezl právě k zámku Schönbrunn.

Dívka stála před zámkem. Nevěděla, co má dělat. Jestli má už jít do zahrad, nebo si zaplatit prohlídku a dojít potom. Co dělat mám?, ptala se v duchu Isi. Kam mám jít, kde mám na Chrise čekat? Ve svých otázkách byla vyrušená zaklepáním na rameno. Otočila se za tím, kdo na její rameno zaklepal. Uviděla tvář třiceti pětiletého muže, jenž se na ní upřeně a zároveň mile díval. Pozorovala ho pohledem od hlavy k nohám. Všimla si, že je oblečen do černého kápí. Že by to byl on?, napadlo jí.
,,Dobrý den, slečno Isabello." pozdravil jí ten muž. Ten hlas jí byl povědomý, byl to Fantom, který jí pozdravil. 
,,Christiane!" pronesla radostně. ,,Jste to vy."
,,A kdo bych měl být? Císař Franz Joseph?" odvětil na to v rámci humoru touto otázkou. 
,,To ne, jen, že včera jsem vás jen slyšela, až dnes vás vidím a jsem z toho neskutečně šťastná." pronesla k tomu Isi.
„To mne těší." usmál se Fantom. „Půjdeme tedy do zahrad?"
„Ano, Chrisi, pojďme."