Fantom poezie

7.

Šli spolu do těch zahrad, kde si spolu začali povídat.  ,,Proč nosíte kápí, kvůli náboženství?" promluvila jako první Isi. 
,,Musím zakrýt to, co mám na sobě." přiznal se Fantom. 
,,A proč to musíte zakrýt?" zněla z jejího hlasu dětinská nechápavost. 
,,To aby mne okolí nemělo za blázna kvůli mému šatu." usmál se šibalsky on. Jeho úsměv na ní působil velmi koketně, proto na něj zareagovala stydlivým pohledem do země. Jedině tak se ovládla, aby se stejně na něho nepodívala. ,,Proč by vás měli mít lidé za blázna?" zeptala se dál. ,,No víte, pod kápím ukrývám zdobenou košili a černé nohavice, které se naposledy nosily v roce 1870." pokusil se jí vysvětlit.
,,Pán je milovník staršího oblečení?" vypadlo z ní překvapeně. Překvapením maskovala rozpak, který zněl při vyslovení toho roku.
,,No, dá se to tak říci." odvětil na to Fantom opět s úsměvem. ,,Ale nejsem jediný, kdo má rád starší oblečení. Mnoho lidí to tak dělá, ale aby je okolí nemělo za šílence, nosí kromě svého šatu i kápí, kterým to schovávají." dodal. 
,,Znám hodně lidí, kteří si půjčují v půjčovně staré kostýmy." řekla Isi. ,,Občas si i já něco někde půjčím." přiznala se. 
,,Máte to dnes na sobě?" zajímal se on. 
,,Ach ne. Ten kabát jsem si koupila za první výplatu v divadle." prozradila na sebe. Jemu z té věty bylo do smíchu. ,,To myslíte vážně? Tento kabát za celou výplatu?" Isi mu pobaveně odpověděla:
,,Ale ne, to byl žert. Koupila jsem ho za sto šedesát euro v nedalekém obchodě s textilem naproti našeho bytu. Pěkný, že?"
,,Je velmi krásný. Sluší vám." Dívku tato lichotka velmi rozrušila. Nebylo to nijak nepříjemné, naopak. Však nebyla na nic podobného nikdy zvyklá. Nikdy totiž lichotky o mužů a chlapců neslyšela.
„Děkuji vám, ale můžeme teď hovořit o něčem než o kápí a kabátu?" pronesla pod vlivem svého rozpaku Isabella.
,,Též si myslím, že to není zrovna vhodné konverzační téma na strávení dnešního nádherného dne." řekl na to Fantom. ,,Ptejte se mne na cokoliv chcete, krásko." dodal pak. 

Naší hrdince Christian velmi připomínal známého divadelního kritika, jehož recenze velmi ráda četla a který záhadně zmizel v roce 1870. Z toho byla velmi rozrušená, protože právě na to záhadné zmizení si vzpomněla. ,,Někoho mi připomínáte."
,,Kohopak?" dělal hloupého svým klidem v hlase on, ač už pojal podezření, že ona ho poznala. ,,Známého divadelního kritika, který se jmenoval Christian Deivol." odpověděla mu ona. ,,Měl stejné křestní jméno, stejně jako vy hodně miloval divadlo." 
,,Opravdu mezi námi vidíte tyto podobnosti, slečno Isabello?"zaujalo muže.
„Ano, vidím." nepopřela Isi. „Doufám, že to neberete jako urážku."
„Ale kdepak, Isi. Mně jste právě tím potěšila, že něco málo víte o panu kritikovi."  řekl na to on.
„Tak mnoho věcí se o něm píše na internetu. Mám od něho hodně recenzí přečteno, on byl obecně velmi zajímavá a obdivuhodná osobnost. Podle fotografií byl moc krásný a působil velice sympaticky." pronesla ona.
,,Byl a působil?" zvedl Fantom nevěřícně obočí. 
,,Stále je to osobnost, i po svém zmizení jak z Vídně, tak i z života. Stále na mne působí velmi sympaticky a je mi líto, že jsem ho nemohla poznat. Avšak, dnes se mi poštěstilo, neb mluvím s vámi, s člověkem, jenž je vzhledově i chováním jako on. Jeho naprostá kopie." V té chvíli, když to pronesla zrovna končila jejich procházka zahradou. V ten moment ona na něho namířila po nějaké době svůj pohled. Z jejich očí jí šla vidět touha trávit s ním každou volnou chvíli v ten den. Jen vaše přítomnost mi pomůže na chvíli zapomenout na mé trápení kvůli otci. Vy jste světlem v mém černém životě., znělo jí v hlavě. Na její slova, že on je přesnou kopií slavného kritika nějak nereagoval. Stejně jako ona cítila rozrušení z jeho lichotek a ze stáří jeho kápí, on cítil rozrušení z toho, že ho ona ho nejen zná, ale dokonce ho uznává.
Hlavně se nenech z toho rozčílit, rozkázal si sám sobě. Užívej si její blízkost a snaž se, aby si ona s tebou odpočinula od jejího otce.. 

,,Už jsme zase u zámku." okomentoval Fantom. 
,,Takže co teď?" tázala se Isi sladce. ,,Půjdeme ještě někam?" navrhla. 
,,Kam chcete jít?" zeptal se jí. ,,Já bych chtěl do zámku, nebo do nějaké pěkné kavárny." vyslovil svou žádost on. 
,,Také bych šla do zámku, avšak za hodinu se už stmívá a otci by se jistě nelíbilo, že se sama ve tmě toulám po hlavním městě." byla její odpověď na jeho prosbu. ,,Pojďme do Gloriette, je to velmi příjemná kavárna a navíc je odsud kousek." řekla svůj nápad dívka. 
,,A víte co? Po té dlouhé procházce si to oba zasloužíme." byla jeho potěšená reakce. ,,Zvu vás." řekl jí. 
,,Opravdu? Ale to nemusí být." zareagovala zaskočeně dívka. 
,,Ale musí, vždyť jste žena a ta nemůže platit." argumentoval tímto výrokem. 
,,Nemusí." ohradila se Isi.
,,Ale musí." nenechal se obměkčit Fantom jejími nádhernými oči, které ho žádaly, aby jí dále nepřemlouval. Ty oči se na něho dál dívaly do chvíle, dokud její srdce podlehlo kouzlu jeho očí a na nabídku tedy Isabella kývla. ,,Dobrá, přesvědčil jste mne k tomu. Ale příště mne k tomu nevynutíte."

Přišli ke kavárně. Fantom si to mířil ke stolu, Isi k pultíku. Na žádost muže, se kterým strávila to příjemné odpoledne mu zákusek vybrala sama. Vybrala mu stejně jako sobě kousek rybízového dortu. Na pití jim dvěma objednala džbán vody s citronem a k této objednávce zajisté nechyběla káva. Pro něho poručila espresso, pro sebe- jelikož kávě zas tak neholdovala si objednala jahodový čaj.
„Za chvíli nám to přinesou." pronesla, když si posadila za ním. Fantom se mezi tím rozhlížel po kavárně. Vracely se mu vzpomínky na jeho mládí, kdy ještě jako student Univerzity hudebních a dramatických umění psal recenze absolventských i profesionálních představení. Právě v kavárnách velmi často psal recenze. Na rozdíl od jiných kritiků v té době- jeho tehdejších kolegů, se zabývali i atmosférou u císařského dvora, či jinými osobnostmi, které představení navštívily jeho zajímaly pouze herecké výkony, scéna, hudba, kulisy a kostýmy. Skoro dvě století a stále v hlavě to nosím., zamyslel se nad tím. Promítá se mi to před očima jako pohyblivé obrázky na plátně.
,,Dobře." vrátil se s pozorností k ní. ,,Hezký podnik." 
,,Ano, mám to tady velice ráda." usmála se, když uznal krásu toho místo. ,,Když zkoušíme v odpoledních hodinách, někdy se tu zastavím s Katy." 
,,Katy je kdo?" 
,,Moje kolegyně a dobrá přítelkyně." Isi si ze židle vzala svou kabelku, ze které si chtěla vzít svůj mobilní telefon, aby mu mohla ukázat fotografii sebe a Katy jako Sophie a Sisi. Zařízení ale nenašla. Prohrábla si i kapsu u svého kabátu, tam také telefon nebyl. Trochu jí to znepokojilo, dostala strach, že až se potká s otcem, bude jí karát kvůli tomu, že si nechala mobil doma. 
,,Co se děje?" zeptal se jí muž v kápí. 
,,Nic vážného, jen jsem si zapomněla mobil doma." odpověděla mu Isi. Fantom to slovo neznal, ale věděl, že se svou neznalostí tohoto zařízení nemůže prozradit a proto se zeptal: ,,A je to zas tak velká komplikace?"
,,V dnešní době mají všichni u sebe mobilní telefony." řekla mu už uklidněně. No co, tak tátovi kápnu božskou a těm, kteří mi volali zavolám později. Alespoň nebudu mít pořád motivaci kontrolovat email, zda- li si na mne někdo náhodou vzpomenul., uznala. Telefon, který dříve býval v pracovně dnes už lidé mají u sebe v kabelce, nebo v kapse. Jak se ten stroj proměnil!, pochopil on, když uslyšel slovo telefon. 

Isi se rozhodla svou hlavu zaměstnat něčím jiným, než myšlením, kde má mobil. Proto byla ráda za to, že se jí Christian zeptal, proč studuje gymnázium individuálně. ,,Do divadla mne přijali, když jsem byla v čtvrtém ročníku, neboli ve kvartě. S mámou jsme spolu od toho dne probíraly, jestli mám přestoupit příští rok na konzervatoř, nebo jestli to zvládnu. Otec, když slyšel náš rozhovor na to téma práskl rukou do stolu a prohlásil: ,,Žádný přestup nebude. Doděláš ten gympl." Na jeho přání jsem tedy pokračovala do konce prvního pololetí klasicky, tedy pravidelnou docházkou. Zvládala jsem to v pohodě, když vynechám chemii a biologii hodnocené dobrou, známky jsem měla chvalitebné a výborné. Docela to šlo. Ale pak přišlo obsazení sice do vedlejší, ale významné role. V divadle jsem byla více než ve škole. Rodiče pozvali do školy a navrhli jim individuální výuku. Otec říkal, že mne raději nechá odejít z divadla, než abych dle jeho slov zanedbávala školu. Ale maminka sobecká nebyla. Promluvila si se mnou, co chci já a já chtěla hrát, psát i recitovat. A tak studuji, tak jak studuji." skončila své vyprávění. V ten moment jim servírka donesla zákusky, pití, pro pána čaj a pro slečnu kávu. 

Při procházce jsme si povídali o mém oblíbeném kritikovi (kterému se on vzhledově až nápadně podobá) a pak jsme šli na zákusek do Gloriette. V kavárně jsme si povídali jednak o mém individuálním studiu. Pak se mne on zeptal na moji oblíbenou květinu, barvu, ovoce, píseň, ptal se mne na hodně věcí. Měl obecně o mne zájem, který jsem mu ráda oplácela. Neměla jsem telefon u sebe, nikdo nás při tomto odpoledni neotravoval.