Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

4 Kapitola

Ahojky. Tak a je tu 4 část Nepatřím. Doufám, že se vám příběh líbí, pokud ano, tak budu ráda za votes a komentáře.
V minulý části jste se o Clarisse dozvěděli trochu víc a já mám v plánu ukázat její problémy ještě v této části, ale nebojte, něco se začne dít už brzo.
Na obrázku vidíte Clarissu. Užijte si tuto část a dobrou.
~Katy~

"Tati?" Prolomila jsem ticho, které mezi námi nastalo.

"Ano?" Podíval se na mě s nadzvednutým obočí.

Pousmála jsem se, vypadal komicky. Své žluté vlasy měl svázané na zádech do copu a černé oči se na mě ztrápeně dívaly. Táta byl drak i člověk malého vzrůstu, ale svalnaté postavy. Díky jeho pozici mezi Odolnými, jsme měli více oblečení, jídla a komfortu.

"Zahrajeme si tři otázky?" Navrhla jsem. Táta se jen usmál a kývl. Šla jsem si sednout na postel, ve které před chvílí seděla Wendy. Udělala jsem si pohodlí a dívala se na otce. Ten zrovna nalíval mátový čaj do dvou dřevěných nádob. Rozhlédla jsem se kolem a uvažovala na co se ho zeptám. Tuhle hru jsme začali hrát, když jsem byla malá.

"Clarisso, co se ti stalo?"dřepl si přede mě otec a starostlivě se na mě podíval. Já jen zakroutila hlavou, až se copy na mé hlavě divoce zakymácely. Měla jsem na krajíčku. Děti ze školy se mi opět smály a na obědě si ke mě nikdo nechtěl sednout.
"Clarisso, zahrajeme si hru, ano? Jmenuje se tři otázky." Pohladil mě po tváři a setřel slzu z mé tváře. Kývla jsem, s tátou jsem si nikdy moc nehrála, jenom s Wendy a ta se na mě teď zlobí. A s Krisem si hrát nechci, je hrozně malý a maminka říká, že bych ho poničila.
Táta mě vzal do náruče a odvedl k nám domů, kde mě hodil do jeho a mamčiny postele. Já se smála a malýma ručkama ho táhla za mnou. Sedla jsem si do tureckého sedu a on si lehl na bok.
"Hra se hraje tak, že já se tě zeptám na jednu otázku a ty mi musíš odpovědět pravdivě, pak se ty zeptáš mě a já ti odpovím. Každý má tři otázky a hrajeme na střídačku. Můžeš jednu otázku odmítnout a nic se nestane, když odmítneš víc, tak musíš splnit úkol, co ti dám. Rozumíš?"
I když jsem pochytila asi jen polovinu, tak jsem kývla a říkala si, že to pochopím během hry.

Do hlavy se mi vtoulala dávná vzpomínka. Tenkrát jsem poprvé s otcem hrála tři otázky. Byl to takový náš způsob jak spolu komunikovat.

Táta mi dal do prokřehlých prstů dřevěnou misku s horkým mátovým čajem. On sám si sedl na svou židli a napil se, nedbaje horkosti nápoje.

"Začni" vyzvala jsem ho.

"Dobrá. Proč jsi záměrně vyrušila Wendinu snahu o to nepřevtělit se?" Zeptal se s nadzvednutým obočí.

Neslyšně jsem si povzdechla, já mu vždy říkám pravdu...

"Naštvala mě. Rozčilu je mě a matka taky."řekla jsem bez sebemenšího náznaku lítosti.

"Dobře, bylo to zajímavé, Odolní musí udržet lidskou podstatu i při vyrušování a stresu."

Mé obočí vyletělo až ke kořínkům vlasů. Tohle jsem nečekala, ne tedy, že bych si myslela, že mě táta potrestá, ale, že by mě nevysloveně pochválil, to jsem nečekala.

Táta si toho asi všiml, ale nijak to nekomentoval a já hrála dál.

"Co to Wendy mlela o tý bouřce?"

"V noci k nám promluvil Sunfire, varoval nás přeď bouří, a ať nedovolíme nikomu vyletět."

Vysvětlil mi.

"Aha..." ne, že bych z toho byla nějak moudrá. Sunfire byl hlavní dračí bůh. Ale, nebyl to bůh jako u lidí, kteří ho nikdy neviděli ani neslyšeli a stejně v něj věří. Sunfire byl skutečný. Často k nám mluvil, aby nás varoval před nebezpečím. A někteří Odolní se s ním i setkali. Jenže já Sunfire nikdy neslyšela. Jak bych taky mohla, že? Jsem jiná, musím se s tím smířit.