Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

15 Kapitola

Obrázek pochopíte pak :)
~Katy~

Pohled Clarissy:

"Kdy ses narodila?" Konečky prstů se tahal za vlasy a bylo na něm vidět, jak usilovně přemýšlí. Absolutně jsem ho nechápala. Chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vypravila obyčejné datum.
"Sedmého října." Přistihla jsem se, jak si z nervozity koušu vnitřní stranu tváře.
"V průběhu války, že ano? Je ti 16, takže jo."
Pokývala jsem hlavou, i když Lukas to přes tmu nemohl vidět. Byl zabraný do svých myšlenek.
"Clar, ty nejsi dcera Era." Zpříma se mi díval do očí s říkal tu lež.
"Co? Co tu meleš? Vždyť je to můj táta!"
"Ne. Není to tvůj otec."
Začala jsem panikařit a vzdouval se ve mě vztek. Lukasovi ruce chytly ty mé a já se podívala do těch modrých očí. Ani jsem si neuvědomovala, že se mi při jeho doteku zrychlil dech.
"Clar, uklidni se. Vysvětlím ti to, ano?" Mírně jsem kývla hlavou. "Když začala válka, všichni Odolní byli odvedeni. Měli se poradit se samotným Sunfire někde v ústraní. Bylo to půl roku před začátkem války. V průběhu prvních dvou let neopustili svůj úkryt, kromě důležitých úkolů a špionážních misí. Je to jednoduché počítání. Když ses narodila probíhal druhý rok války. Nemohla jsi být počata Erem. Nejsi jeho dcera." Palcem hladil mé prokřehlé ruce. Ano, bylo to jednoduché počítání, ale nedávalo to smysl. Byla to lež. Musela to být lež. Ale tolik věcí by to vysvětlovalo. Do očí se mi nahrnuly slzy, už zase! Lukas mě silně obejmul a já se nechala.

Pohled Wendy:

"Vstávej rudovlásko." Ozvalo se kdesi na pozadí mé mysli. Chtěla jsem to ignorovat, ale nešlo to. Zvláště, když jsem ucítila jemný dotek na mých vlasech. Pomalu jsem se probouzela a spatřila jsem ustarané oči. Polekaně jsem se odtáhla a couvala. Muži přede mnou pohasl úsměv. "Nemusíš se mě bát. Já ti nechci ublížit."
Bála jsem se ho a hodně. Pozorně jsem si ho prohlížela vypadal nebezpečně. Ale v oříškových očích měl jasně vepsaný smutek. Mohlo mu být tak dvacet.
Někoho mi připomínal.
Ani jsem se nepohla a jen ho propalovala nedůvěřivým pohledem.
"Jmenuji se Sebastian." Pokýval hlavou a pomalu si sedl. Díval se na mě a čekal na nějakou reakci.
"Wendy." Ani nevím proč jsem své jméno zašeptala.
"Za měsíc mi bude dvacet. A tobě je kolik?" Trochu jsem se uvolnila, ale pořád jsem zůstávala ve střehu.
"Osmnáct." Chvíli bylo ticho. Pátravě si mě prohlížel a mě se zmocňovaly pochyby a otázky.
"Máš sourozence?" Přerušil tíživé ticho.
"Ano." Nevěděla jsem, odkud se bere ta jistota, ale něco uvnitř mě si bylo jisté, že mám sourozence.
"Taky jsem měl... Ty jsi drak, že ano?" Něco v jeho pohledu se mi vůbec nelíbilo, kdybych tak věděla co!
"Ano." On snad není drak?
Najednou se nad námi objevilo světlo. Světelný vír. Měkce zářil pastelovými barvami a sálalo z něj teplo. Sebastian tiše zaklel. Já upírala zrak jen na zvětšující se světelný vír. Sebastian něco říkal, ale já ho nevnímala. Natáhla jsem ruce a pastelové světlo mě pohltilo.

Zprudka jsem otevřela oči a ucítila silnou bolest.

Pohled Tamary:

Onou osobou byl Max. Chtěla jsem na něj začít křičet, ale nedokázala jsem to. Vypadal hrozně. Černé vlasy rozcuchané, slepené a mokré. V obličeji měl zničený výraz a oči ztratily jiskru.
Zíral na mě a já na něj. Pomalu jsem se zvedla a mířila k němu. Vzala jsem ho za paži a vyvedla ven. Otočila jsem se s úmyslem odejít a jeho nechat být.
"Tamaro. Prosím, já to neudělal. Věř mi. Jsi tady jediná, které důvěřuji! Jediná, která mi tu zbyla. Neublížil bych ti, ano v životě jsem udělal dost chyb a ty o nich víš. Wendy jsem neublížil. Naštvala mě, mluvila o Dailii, vysmívala se mi a připomínali mi, že jsem ji zabil. Popadl mě vztek. Ale nic jsem jí neudělal! Pronásledoval jsem ji, ale všude byly blesky. Jeden jí zasáhl do zad a ona pak spadla. Já jsem odletěl pryč. Zachoval jsem se zbaběle. A teď kvůli tomu trpíš." Mluvil potichu a smířeným hlasem. Já jsem k němu byla stále zády. Mám mu věřit?

Pohled Clarissy:

"Lukasi, pusť mě." V jeho objetí jsem strávila minimálně deset minut. V hlavě jsem stále měla zmatek, ale uvědomila jsem si zničující pravdu. Jenže s tou pravdou přišlo plno otázek.
"Jak jsi na tom?" Váhavě mi stiskl ruku.
"Špatně." Pozorovala jsem řeku a vyhýbala se jeho pohledu.
Nastalo ticho. Já přemýšlela o dnešku, stalo se toho opravdu hodně a na mě toho bylo už moc. Potřebovala jsem útěchu. S někým si o tom promluvit. Dozvědět se odpovědi na mé otázky.
"Clarisso. Ehm... já vím, že jsme se skoro nebavili, ale... No prostě chci říct, že... ehm." Zhluboka se nadechl a nejspíš si ujasnil co vlastně chce říci. "Můžeš mi věřit. Pomůžu ti."
Hrozně moc jsem mu chtěla věřit, ale po takové chvilce k němu nemám žádnou důvěru. Ale na druhou stranu jsem se mu otevřela jako ještě nikomu, krom otce. Který vlastně není můj otec. Na to přišel Lukas...
Překonám bariéru strachu a nedůvěry. Kývnu na nervózního Lukase a tím je to jasné. Budu mu věřit.

Omlouvám se, že tak pozdě, vyjádření bude v PŘEKVAPENÍ. :)