Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

13 Kapitola

Ahojky, po dlouhé době tu je delší a podle mě lepší kapitilka! :D Obrázek pochopíte během čtení :)
Chci vám poděkovat, že čtete Nepatřím. Ano děkuji při každé části, ale poslední dobou počet přečtení klesl, hodně. Mrzí mě to, ale o to víc si cením lidí, které ten příběh baví. Taky Nepatřím má už přes 3K přečtení!! Je to neuvěřitelné! Opravdu moc děkuji! Moc si toho cením a vždy mi to zlepší náladu, což teď opravdu potřebuju. :)
~Katy~

Pohled Clarissy:

Srdce se mi málem zastavilo. Co tu dělá Lukas? O téhle římse vím jenom já... teda aspoň myslím. Ještě si mě nevšiml, zkusím se dostat zpátky. Jenže je celkem těžké otočit se v tak úzkém prostoru, ještě k tomu s křídly na zádech. Keř nepříjemně zašustil a já byla prozrazena. Lukas se vyděšeně otočil a podíval se na mě. "Ahoj Lukasi. Ehm... co tu děláš?" Kdyby nebyla taková tma, viděl by, jak jsem rudá. "Sedím, a ty?" Posunul se a udělal mi místo.
"Chtěla jsem trochu přemýšlet." Ačkoliv po té bouřce bylo všechno mokré, tak jsem si sedla, bylo docela i teplo.
"Nad čím?" Lukas se díval do dálky a já nevěřila, že se se mnou baví. Ne, Lukas se mi nelíbí, ale znám ho od útlého dětství a nikdy se se mnou nebavil. Měl špinavě blonďaté vlasy a modré oči. Postavu mírně vypracovanou a byl to průměrný kluk i drak.
"Haló, Clar. Vnímáš?" Drcl do mě.
Upps! Sakra. "Ehm... jasně. No, tak nějak nad vším. A proč tu seš ty?" Vážně by mě zajímalo, jak to tu našel.
"Taky jsem chtěl přemýšlet. Je tu úžasný klid. Nedivím se, že tu jsi skoro pořád." Otočil se na mě a věnoval mi úsměv. "Jak to víš?" Hrklo ve mě. Podíval se na mě a nevěřícně se usmál. "Vážně myslíš, že tu o tobě nikdo neví? Jsi zvláštní Clarisso. Nepatříš sem a přesto k nám výborně zapadáš. Nejsi obyčejná." Ta slova pálila v mé hrudi zničujícím plamenem a zároveň mě tiše hřála. "Radši bych byla tuctová dračice, než to co jsem teď."
"Ale ta odlišnost je právě to krásné. To, že jsi jiná tě dělá vyjímečnou."
"Za tu odlišnost mě celý klan přehlíží a nenávidí."
"Nene. Přestaň žít ve svém uzavřeném světě a začni si všímat okolí. Draci si tě všímají, ale nemají možnost tě poznat. Jsi hrozně uzavřená."
"Když jsem se svému okolí otevírala, všichni mě uráželi a smáli se mi. I ty." Zadívala jsem se mu do očí, které byly od těch mých tak pět centimetrů. Během našeho dialogu jsme se k sobě přibližovali.
"Byl jsem malí. Všichni byli."
"Wendy není malá, ani matka."
"Wendy ani tvá matka to nemyslí zle. Mají tě rády."
"Matka možná, ale i tak má raději Wendy. A ta mnou opovrhuje. Je lepší."
"Ne. Clar, nesrovnávej se s Wendy. Každá jste jiná a jedinečná." Nebezpečně se přiblížil a zpanikařila. "Ehm. Není ti zima?" Nečekala jsem na odpověď, natáhla jsem se pro deku s lahví a pár kousky sušeného masa. Nic z toho nebylo mokré, ten keř byl dostatečně hustý.
"Na, pokud chceš." Nabídla jsem mu vodu s masem. "Neboj, je čerstvá." Vzal si ode mne lahev a pořádně se napil. Maso jsem položila mezi nás, ale nevěděla jsem co s dekou. Moc se mi nechtělo zvedat, ani říct Lukasovi, aby se zvedl, ale zase jsem si nechtěla deku přivlastnit, i když byla moje. Nakonec to Lukas vyřešil, přisedl si ke mě a přehodil ji přes nás.
"Páni! Nevěděl jsem, že to tu máš tak vyšperkovaný."
"Je to praktický, většinou nedokážu spát, tak se vždy vydám sem." Nastalo ticho. Chtěla jsem se nějak zaměstnat, tak jsem vytáhla jeden plátek masa z váčku a pomalu ho přežvykovala.
"Omlouvám se." Přerušil Lukas ticho.
"Za co?"
"Za to, jak jsem se k tobě choval, když jsme byli malí." Díval se do propasti a rukama žmoulal lem svého trika. Nervózně jsem se usmála. Chytla jsem ho za ruce a Lukas se mi podíval do očí. "V pořádku. Nebyl jsi sám, ale jako jediný jsi se omluvil." Oddechl si. Pohledem těkal mezi mým obličejem a mými dlaněmi, které svírali jeho ruce.
"Upps." Už jsem je chtěla pustit, ale na poslední chvíli si Lukas propletl své dlaně s mými. "Lukasi... ehm, promiň, ale-"
"Pššt. Já vím. Ber to jako omluvu."
"Ne. Lukasi, tohle ne." Vytrhla jsem se mu.
"Proč?"
"Vždyť jsme se spolu nikdy nebavili!"
"A ským ses ty někdy bavila? Vždyť každého od sebe odeženeš."
"Protože se na mě každý dívá skrz prsty. Uráží a posmívá se mi." Oba jsme byli rozčílení.
Mlčel.
"Už nemáš co bys mi řekl?" Chtělo se mi brečet, ale slzy se nedostavovaly. "Dívají se na mě jak na zrůdu a to všechno jen kvůli nim." Ukázala jsem na svoje křídla.
"Jediná věc, která mě s draky spojuje a zároveň ta, která mě dělá odlišnou. Dokážu je schovávat, ale celkem dost to bolí." Povzdechla jsem si. Lukas natáhl ruku a lehce se dotkl mých křídel. "Jsou jiná." Zamumlal. Skrčil obočí a dotkl se znovu mých křídel. Bylo mi to dost nepříjemný, ale zároveň tak podivně intenzivní.
"Cože?" Hlas se mi chvěl.
"Tvoje křídla jsou jiná." Ruku si přitáhl zpět k tělu, na tváři zamyšlenej výraz. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už mě nezkoumá. Na druhou stranu mě to mrzelo. "V čem jsou k sakru jiná?!"
"Ty to nevíš?"

Pohled Krise:

Jakmile jsme došli domů máma s tátou zalezli do ložnice. Mě řekli ať jdu spát. Snažil jsem se usnout, ale v hlavě se mi honily různorodé myšlenky a v břiše mi kručelo. Za celý den jsem nic nejedl. Potichu jsem vyšel z pokoje s úmyslem něco sníst. Po tmě jsem našel obilné placky. Dvě jsem si vzal a sedl si na rozvyklanou židli. Přežvykoval jsem víceméně bezchutnou hmotu a přemýšlel nad Kleu. Ano, měla pravdu v tom, že hlásek kdesi hluboko mne našeptával, že tam patřím. Děsilo mě to, stejně jako to, že si mě vybrala a já mám být jakýsi vládce. Vrtalo mi hlavou co to vykládala o tom jak někdo přišel Clarisse na pomoc. Vlastně, kde je Clarissa? Jsme zvyklí, že odchází, ale nevíme kam, teda aspoň já to nevím.
Po dnešku si myslím, že s ní mám lepší vztah. I když jsme sourozenci, tak si nejsme moc blízcí, teda aspoňdo dneška. Ta chvíle u Wendiny postele byla zvláštní, nikdy jsem naši rodinu tak neviděl. Zajímalo by mě, co se jí stalo. Mohl za to Max? Mamka na něj byla opravdu naštvaná. Podle mě to on neudělal. Nedokázal by to.

"Zvládneš to?" Ptá se někoho maminka.
"Ano Tam. Jsem už dost starý, bude to jen na chvíli!" Ten hlas se mi zdá povědomý. Maminka mi dá mou deku a já se na ni usměju. Vrhnu se po dece a hážu si ji na hlavu. Maminka ji pak strhne a já udělám BAF! Jsem hrozně šikovný a tak se začnu znovu smát a opět si beru deku. Celou hru ještě párkrát zopakujeme, než mi deka řekne, že se chce tulit. Obejmu ji a povídám si s ní.
Deka mi řekla, že se jí chce spát, a tak chci říct mamince, aby ji dala do postýlky. Ohlížím se, ale maminka nikde není. Začnu plakat, ona určitě utekla. Deku zahodím, maminka je důležitější. Chci ji zavolat, ale zdvihnou mě silné ruce. "Pššt. No tak Krisi. Maminka se vrátí, šla za tatínkem jo?" Má příjemný hlas a tak ho poslouchám, ale zase si vzpomenu na maminku a začnu vřískat. Zničehonic mě ty ruce na chvilku pustí a pak zase chytnou a znova. Líbí se mi to a přestanu plakat. Vidím nos, černé oči a usměvavou pusu, obličej! Ten obličej se šklebí a vypadá divně, směšně. Začnu smát a mávat rukama. Najednou už nepadám, ale sedím na něčí noze. Ta noha stojí na dece a ta teď pláče, začnu se otáčet a mávat rukama. Po mém upozornění je deka osvobozena a já se s ní už tulím.
"Možná by vypadala jako ty." Promluví černohlav svým melodickým hlasem. "Vlasy by měla asi tmavé, ale možná by měla stejné oči. Nebo on." Už se neusmívá, což mi vadí, zvednu ruce, ve kterých pořád držím deku a dotknu se jeho pusy. Usměje se a já se jdu opět tulit. "Vždycky jsem chtěl holčičku. Daila určitě také. Jmenovala by se Megan. Pořád by se smála a byla by neposedná. Nosila by šatičky a copánky. Nikdy bych jí neublížil, ani kdyby zlobila."

Dál si nic nepamatuju, protože mě deka ukecala, abych šel spát.
Ne, Max by Wendy neublížil, aspoň ne tak vážně. Jsem si tím jistý. Zvedl jsem, už mi byla zima a chtělo se mi spát. Zalezl jsem do postele.
Uslyšel jsem skřípání a za oknem zahlédl pohyb, nebo to byl sen?