Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

1 Kapitola

Ahojky! Jsem ráda, že si chcete přečíst můj příběh , je úplně první, který přidávám, a tak mě hrozně potěší vaše votes, komentáře, a chvála, ale i kritika, která mi pomůže se zlepšit. Chtěla bych ještě říct a zároveň se omluvit, že nejsem tak zdatná v spisovné češtině, a proto bude v příběhu dost chyb. Doufám, že se vám příběh bude líbit. Tak dobrou noc.
~Katy~

V údolí se ozval první ptačí skřek. Za chvíli se všichni probudí, ne díky ptačímu zpěvu, nýbrž díky každodennímu hromu, který oznamoval příchod nového dne.

Já seděla na skalní římse a nohama klimbala nad nemalou propastí. Už je to dávno co jsem spala dýl jak 3 hodiny. Zbytek času kdy ostatní vesele dřímali jsem trávila zde. Za ty roky jsem si to zde vyparádila. V hustém keři, který mě kryl před zraky ostatních a zabraňoval výhledu na moji skalní římsyčku jsem měla deku, na které jsem právě seděla. V dece bylo zabaleno sušené maso, které jsem musela často doplňovat a láhev s čistou vodou. Obojí teď leželo vedle mé pravé ruky z poloviny prázdné.

Dívala jsem se na klikatící se řeku, která vypadala jako podlouhlá modrá šmouha. Byla jsem opravdu vysoko, ale na výšky jsem si zvykala od svého narození.

Najednou se ozvalo děsivé zaburácení hromu. Kdybych ho slyšela poprvé asi bych samím leknutím nadskočila a zřítila se dolů. Jenže tento tón jsem znala důvěrně, a tak jsem s lehkým povzdechnutím vstala, zbalila deku a do ní položila lahev i pár posledních kousků sušeného masa. To vše jsem pečlivě schovala do keře. Jakmile římsa vypadala jakoby jí už dlouhou dobu nikdo nenavštívil, mohla jsem odejít. Protáhla jsem se úzkou cestičkou, která byla mezi keřem a stěnou tvrdé skály.

Když jsem sem začala chodit, tak mi ta hrubá skalní masa často poškrábala ruce, nohy a křídla. U nich to bylo obzvláště nepříjemné.

Pomalým krokem jsem mířila k naší chatrči. Cestou jsem viděla vycházet sousedy z jejich domovů. Všichni byli čilí a usměvaví. Udivovalo mě, že mladí ještě nekřižují oblohu, jakmile udeřil hrom a to pro všechny znamenalo budíček, tak se mláďata vždy nemotorně proměnila a už létala vysoko nad vesnicí. Jenže dnes byl klid, brala jsem to jako dobré znamení, většinou zničí kde co. Když jsem se došourala k malé chatrči přímo přede mnou se zničehonic objevil Kris. Můj mladší bráška patřil k oné skupince nedočkavců, kteří musí hned do oblak.

"Ahoj Clar, kdes byla?" Kris se mě zeptal docela nevinně, ovšem já ho znám již dlouho a vím, že ho to tuze zajímá. Nebylo mu ještě ani 120 úplňků a tak musel dodržovat pravidla ohledně vstávání a toulání se po venku. V duchu jsem se jeho průhlednému pokusu zasmála, ovšem nahlas jsem řekla: "Ale nikde, nechceš se jít proletět?" Kris se na mě podíval způsobem: nepomátla ses?! Jeho zeleno-žluté oči byly rozšířené v údivu. "Co je?!" Zeptala jsem se podrážděně. Kris nevěděl co říct. Očividně mi to nechtěl povědět. Pokrčila jsem rameny a snažila se ho uhranout pohledem, jenže to na něj neplatilo. No co, stejně se to dozvím, pomyslela jsem si. Ješte jednou jsem pokrčila rameny a na oplátku jsem mu rozcuchala rukou vlasy. Nehezky se na mě ušklíbl a vyplázl jazyk. Já se jen zasmála a vešla do chatrče.