Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

11 Kapitola

Ahojky. :) Dnešní část je celkem slabá, promiňte, ale moc se mi nechtělo psát. Asi nemá cenu se vymlouvat. Obrázek pochopíte po čtení.
Ještě jedna věc, nevíte jak se věnuje kapitolka? Celkem by se mi to hodilo, a na tom mobilu to jaksi nemůžu vystudovat. :) Dík, další část bude možná o víkendu, abych Vám vynahradila tu dnešní.
~Katy~

Pohled Clarissy:

Naši harmonickou chvíli přerušila rána. Vstupní dveře se s hlasitým bouchnutím otevřeli a dovnitř spadlo pár kapek silného deště.
"Co tu děláš?" Slyšela jsem Laru, jak mluví na neznámého. "Tam nemůžeš!" Rozhořčeně na něj volala. V tu chvíli se odhrnul závěs a já viděla Maxe. Rozhodně bych ho tu nečekala. Nechápavě jsem se podívala na matku, která na něj šokovaně hleděla.
"Maxi, co tu chceš?!" Hlas se jí chvěl. "Je v pořádku?" Zeptal se.
"Ano, ale ne díky tobě! Proč jsi to udělal?! Je to moje holčička a ty jsi ji zmrzačil." Zdálo se, že už jí nezbývaly slzy, protože na něj jen zlomeně dívala.
"Já to neudělal, teda ta rána na zádech, ale tohle bych neudělal!"
"Lži si někomu jinému. Myslela jsem, že jsi přítel!" Vstala a čelila jeho zmatenému pohledu.
"Tamaro! Já jsem tvůj přítel, tohle bych neudělal! Je to dítě!" Hájil se.
"To Daila byla taky." Pronesla máma ledovým hlasem. Táta se na ní šokovaně podíval, stejně jako Max. "Tamaro prosím." Nadějně se na ní díval a jeho pohled v sobě nesl tichou prosbu.
"Ne. A vypadni odsud. Nechci tě už vidět." Mluvila klidným, ale tichým hlasem.
Max se otočil a chtěl odejít, když na něj otec ještě zavolal: "Jestli bude mít následky, půjdeš před sněm."
Poté znovu práskly dveře a v místnosti nastalo hrobové ticho. Které přerušil až můj hlas. "Co to mělo znamenat? Mami, co ty víš a mi ne? A jak můžete vědět, co se stalo, vždyť se ani nemohl hájit!"
"Clarisso, prosím nech toho." Vyčerpaně se na mě podívala a opět si sedla. Chtěla jsem ješte něco říct, ale radši jsem mlčela.

"Clarisso, odvedeme Krise domů, za chvíli přijď." Pokývu hlavou.
Nevím, jak dlouho jsme tu seděli, ale venku už je tma. Máma, táta i Kris už odchází, já tu ještě chci zůstat. Slyším ránu od dveří a vím, že krom Lary, která je někde vzadu jsem tu jen já a spící Wendy. Důvod, proč jsem tu chtěla zůstat, je, že potřebuji přemýšlet. Dnešek byl nabitý událostmi. Mám tolik otázek. Co se to děje Krisovi? Proč mám tušení, že se to týká i mne? Co se stalo Wendy? Bude v pořádku? Co s tím má společného Max? A ani na jednu nemám odpověď.
Vstanu a protáhnu si zdřevnatělé nohy. Pochoduji po malém pokoji sem a tam. Do hlavy se mi vloudí vzpomínka.

"Wendíí poškej!" Šišlala jsem. Moje malá postvička radostně běžela za Wendy. Ta se otočila na mě, ale nohy se jí zamotaly a spadla. Rychle jsem se k ní přiřítila a dívala se, jestli jí neteče krev, nebo slzy, naštěstí ani jedno.
Usmála se na mě, až odhalila mezeru po vypadnutém zubu. "Clar, pojď, vyděsíme mámu." Přikývla jsem a podala jí ruku. Běžely jsme po zlatavém písku a schovaly se za větší kámen. Potichu jsem se chichotala a nenápadně nakukovala, zda už jde máma. "Už." Vykřikla jsem a co nejvíc se skrčila za kámen. Sestra hned vedle mě. Když byli rodiče před kamenem vykřikly jsme BAF a vyskočily ze svého úkrytu. Táta s mámou zahráli zděšení, načež se hned začali smát.
"Tak vy takhle, jo? Tady někdo chce do vody!" Vypískla jsem, když mě táta vzal do náruče a zamířil k průzračné vodě. Mamka vzala Wendy a taky mířila k vodě.
Obě nás do ní hodili a oni sami pak za námy šli.

Byl to jeden z nejkrásnější dnů v mém životě. Oslavovala jsem třetí narozeniny a Wendy bylo pět. Dostali jsme zvláštní povolení zajet za hranice našeho kmene. Nevím, jak to zvládli, protože i oni se museli měnit v draky. Ale to je jedno. V tom krátkém okamžiku je uschováno tolik lásky.
Sedla jsem si opět k Wendy a chytla jí za ruku. "Proč se to všechno děje? Proč se na mě už ani nepodíváš a chceš mi ubližovat? Já tě mám pořád ráda! Jsi moje starší sestřička. Proč nejde vrátit zpátky čas? Bylo by to jednodušší." Připadám si jako blázen, mluvit na někoho, kdo mi stejně neodpoví.
"Clarisso už bys měla jít domů. Neboj se, nic se jí nestane." Vyděšeně jsem trhla hlavou a uviděla, jak se Lara opírá o rám, kde měly být dveře. "Dobrá. Dobrou noc." Řeknu co nejrychleji a mizím do chladné noci. Měla bych jít domů, ale mířím přesně opačným směrem. Okolo je tma a světlo jde pouze z oken bez závěsů nebo okenic. Potřebuju se provětrat, dneska toho bylo tak akorát dost. Jdu pomalým krokem. Neprší, bouře se vyzuřila a teď je vidět jasná obloha. Už vidím skalní masu. Protáhnu se úzkou mezerou mezi keřem a skálou. Mám v plánu se uklidnit a přemýšlet a kde jinde než na své sklaní římse. Jenže nejsem sama, koho něco takového napadlo.

Kdo myslíte, že to bude?
Mám příště napsat kousek z pohledu Wendy?
Nenudí Vás to už?