Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

PŘEKVAPENÍ!! 2

Ahojky! Tak a je tu druhé překvapení! ;) Vydrželi jste to se mnou dlouho a já doufám, že ještě vydržíte. Jestli byste měli nějaký nápad na další vzpomínky, tak pište, já vždycky něco vymyslím, ale kdyby vás zajímalo, nějaká určitá věc, tak se ozvěte :).
Mám vás moc ráda! Ty přečtení, votes a komentáře jsou úžasné!! Vždy mi zlepšíte náladu. :)
Buďte veselí, na hádky zapomeňte, nebojte se důvěřovat a pa. :)
~Katy~

Tohle píšu po dopsání vzpomínky, protože na konec jsem to prostě nemohla dát.
Promiň te, za těch pár vulgárních výrazů. A za celou tuhle část, na jednu stranu je mi hrozně, že jsem to napsala,na druhou jsem ráda.
PROSÍM. NAPIŠTE MI VAŠE NÁZORY!!!!
Další kapitolka asi v pátek :).
Ještě jednou se omlouvám...

Vzpomínka: ZABITÍ DAILI

Pohled: Max:

"Maxi!"
"Co je?"
"Už odcházíš?"
"Ano Marco. Mám doma přítelkyni, kapitán mi to dovolil." Můj jediný přítel, na tomhle zasraným místě. V táboře, ve kterým jsem strávil podělaný tři roky. Viděl jsem umírat mnoho nepřátel, spolubojovníků, žen, nevinných dětí... prostě jsem zažil válku. A jedině Marco mi tu byl oporou. Díky němu žiju, zachránil mi život, když jsem bojoval s skřetem a druhý mě chtěl probodnout. Nestihl, Marco ho zabil. Bude mi chybět.
"Sbohem Marco, děkuju ti za vše." Řekl jsem mu a podal mu ruku. Chlapsky jsme se objali. "Maxi, neudělej žádnej průser. Máš k tomu vlohy bratře." Zasmáli jsme se a já se odtáhl. "Bylo mi ctí." Naposledy v životě jsem se někomu poklonil. Mezi bojovníky to byl projev velké úcty. Beze slova jsem se otočil a šel pár kilometrů do lesa. Mohl jsem letět, ale pořád to bylo nebezpečné, nechtěl jsem riskovat. Mlčky jsem šel pořád na sever a v hlavě si přehrával události posledních šesti let. Do války jsem se přihlásil sám, o tři roky dřív, než bylo nutné, tedy v 192 úplňcích (16 let, povinné to bylo od 19.) Chtěl jsem to mít za sebou. Dnes válka skončila a mě je 228 úplňků (19 let) mám celý život před sebou a vím, jak a ským ho strávím. Daila. Kvůli ní jsem riskoval život a šel do války dřív, abych si odbyl pět let (protože skončila válka tak končím po třech letech) a mohl být s ní. Miluju ji od svých 168 úplňků (14 let). Je o 12 úplňků mladší (1 rok) a přesto si vedle ní někdy připadám hloupě. Za pár dnů ji už budu držet v náručí. Můžeme založit rodinu a šťastně žít.
Došel jsem na kraj lesa, ještě pár kilometrů a bude se moct vznést. Začalo se smrákat, zrychlil jsem, snažíc si najít vhodné místo k přespání. Už byla tma a já pořád nic nenašel. Rozhodl jsem se radši zůstat tady. Kolem mě byly jenom stromy, ale nacházel jsem se na celkem rovném plácku. Byla zima, převtělil jsem se do dračí podoby, abych nemusel rozdělávat oheň. Zlomil jsem pár větví, ale to je jedno. Lehl jsem si a mé tělo se pomalu aklimatizovalo. Netrvalo dlouho a já usl. Má poslední vzpomínka patřila Daile.
Vzbudil jsem se, opět. V noci mě budily pravidelné noční můry. Vždy jsem se vracel k mému prvnímu zabití. Byl to asi dvanáctiletý chlapec. Naši nepřátelé je kradli z jejich domovů, pak je ovládli a poslali bojovat. Vždy to byla jatka.

Stojím uprostřed bitevního pole. Rozhlížím se po další oběti, když v tom mě do ramene zasáhne šipka, je malá, ale já vím co v ní je. Látka, která nás donutí se okamžitě převtělit do lidské podoby. Jako draci jsme ve výhodě. Bolestivě se měním a rychle se rozhlížím po okolí, po nějaké zbrani. Vidím meč. Rozběhnu se pro něj a vytrhávám ho z zhnilého těla. Aspoň nějaká zbraň. Všude kolem mě je boj. Najednou vidím jak k zemi padá nějaký muž, určitě bojoval za nás, měl rodinu, byl kdysi šťastný a teď je mrtvý. Z hrdla se mi vydere bojový křik a běžím k osobě, která zabila neznámého. Je to malý chlapec s popelavými, mastnými vlasy a nezdravě vyhlížející pokožkou. V ruce má také meč. Chvíli spolu zápasíme, ale pak hrot mého meče projede jeho břichem. Jeho oči se zúží a snaží se popadnout dech. Skácí se k zemi a stále se mi dívá do očí, ani já nemůžu odtrhnout pohled, zabil jsem člověka. Nevinného.