Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

5 Kapitola

Ahojky, doufám, že tuhle část vydám co nejdříve, protože máme rozehranou hru Tři otázky.;) Pokusím se přidávat delší části, a tak. Ale byla bych ráda, kdybyste mi dali vědět, jestli se vám příběh líbí. Komentáře, vote, více sledování... budu ráda za cokoliv. Mimochodem na obrázku máte Sunfire. Co, byste chtěli na obrázku u příští části?
Krise?
Matku?
Otce???
Wendy v podobě draka??
Pište a dejte mi vědět, zatím o Nepatřím není skoro zájem. :( :( :( a já slibuju, že maximálně v 6 části se UŽ NĚCO ZAČNE DÍT!!! :D tak si to užijte, napište (prosím ) a dobrou ;)
~Katy~

"Tak se ptej" řekla jsem a z mého hlasu jsem i já slyšela protivnost. Ale já ani otec jsme to nijak nekomentovali.

"Pohlídáš dnes Krise? Bojím se, že nevydrží být na zemi."usmál se a a já s ním. Jeho úsměv byl nakažlivý.

Mám tátu hrozně ráda! Je to můj otec... on nás miluje všechny, Wendy je jeho velká šikovná holka, Kris malej a jedinej klučina, co chvilku neposedí. A já jsem jeho princezna, kterou chrání.

"Jasně, ale doufám, že to přežiju" oba jsme se zasmáli a já pokračovala.

"Tati, proč se nikdy nepřeměním?" Ptám se na to pokaždé, a tak vím co nastane teď.

Úsměv z otcovi tváře se vytratil. Trochu zakroutil hlavou a řekl "Clarisso, víš, že na toto téma se nehodlám bavit. Vynechávám. Už se na to znovu neptej." Jako vždy. Nikdy se to nedozvím. Pokaždé si myslím, že jsem se s tím už srovnala, ale pak mě to znovu zasáhne v ještě větší míře.

Jsem jiná, pro ostatní divná a musím se s tím smířit. Oči se mi zalily slzami. Tak dlouho to v sobě zadržuju!!! Dusím v sobě každý opovržení hodný pohled od matky, Wendy, sousedů, mých vrstevníků a dokonce i malých dětí!!

Silně a prudce mrkám, abych zahnala dotěrné myšlenky a bolest. Otec si přisedne za mnou a veme mě kolem ramen. Schoulím se do jeho náruče a brečím.

Nevím jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale čaj v mých rukou byl již studený.

Do domu vtrhl uřícený Kris a mlel páté přes deváté.

"Tati... rychle k soše.... drak, Wendy... blesk, máma tě volá." Z celého jeho malého tělíčka vyřazařoval strach. Otec se rychle vymrštil a už byl u Krise. Jemně ho vzal do náruče a posadil ho vedle mě. Pohladil nás po vlasech a už byl venku.

Obejmula jsem Krise tak jako předtím objímal otec mne. Pomalu se začínal uklidňovat.

"Krisi, co se stalo?" Pohladila jsem ho po vlasech. Trhaně se nadechl a spustil.

"Když jsem si hrál s Charliem a Harrym, tak se najednou ozvala hrozná rána. Horší než ranní hrom! Z náměstí se valil kouř a hrozně to tam smrdělo. Šel jsem tam. Skoro jsem neviděl, ale v hlavě mi zněl hrozně vlezlý hlas. Pořád opakoval: Musíš dál! Teď doleva! Závisí na tobě! Dokaž mi, že na to máš! Že jsem si dobře vybrala!Teď zpomal! Běž. Musíš dál!...

Já nevěděl co dělat! Prostě jsem šel. Pak mi ten hlas řekl : Stůj!! Začni plnit svůj úkol Vládče.

Ptal jsem se jí, co to má znamenat, ale už jsem nic neslyšel. Hrozně jsem se bál. Clarisso, já se tak bál!" S těmi slovy se jeho hlava zavrtala do mého levého ramene. Sykla jsem bolestí, protože jsem měla levou ruku stále bolavou. Ale následně jsem hned zmlkla. Kris mi dál vyprávěl své hrůzné zážitky.

"Najednou jsem v tom kouři viděl rudou záři. Něco mě k ní hrozně táhlo. Když jsem byl přímo u ní, tak jsem v hlavě zase slyšel ten hlas říkal, že ještě nepřišel můj čas. Ta záře zmizela a já před sebou viděl tělo. Byla to Wendy v dračí podobě a ze zad se jí řinulo hrozně moc krve. Bylo mi z toho blbě a tak jsem začal křičet a všechny přivolávat. Než se ke mě dostala máma, tak jsem vůbec nevěděl co mám dělat, bál jsem se, že Wendy zemře. Kaluž krve se pořád zvětšovala. Sedl jsem si k ní a hladil jí po hlavě. Nevěděl jsem co mám dělat. Když přišla máma, tak začala brečet a poslala mě za tátou. Když jsem sem běžel slyšel jsem: Nezvládl jsi to... Zklamal jsi... pak jsem byl tady." Dořekl a celý se začal klepat. Pevněji jsem ho objala a dala mu pusu do rozcuchaných vlasů.

"Krisi, musíš to někomu říct, třeba tátovy." Zašeptala jsem a palcem mu setřela stékající slzu. Nešťastně se na mě podíval a smutným hláskem řekl: "Ale já nemůžu, ona... varovala mě, ať to nikomu neříkám. A já se jí bojím." Kris se znovu schoulil do mé náruče. Objala jsem ho jak nejpevněji jsem mohla a do světlých vlasů mu šeptala uklidňující slova.

"Proč jsi to řekl mě?" Trochu jsem povolila svůj stisk a pravou rukou ho vzala za bradu. Donutila jsem ho dívat se mi do očí. Mlčel.

"Krisi!! Proč jsi mi to řekl?!" Zvýšila jsem hlas a začínala jsem mít neblahé tušení.