Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

2 Kapitola

Ahojky, tak tu pro vás mám druhou část mého příběhu Nepatřím. Doufám, že se vám bude líbit. Ještě bych chtěla dodat, že obrázek u první části byl Clarissin pohled ze skalní římsi, i když tam nebyla řeka... :D V této části to je chatrč. Tak si užijte druhou část. Dobrou noc.
~Katy~

Do nosu mě uhodila vůně mátového čaje. Hned se mi začaly sbíhat sliny. Oproti vodě, kterou jsem pila na římse byl mátový čaj teplý, chutný a vynikající. Ke všemu jsme tuto pochoutku měli zřídkakdy, protože mátové listy rostly dole v údolí, takže jsme je museli kupovat, nebo pro ně sami chodit, což dokázal jen málokdo.

"Clarisso! Kde jsi zase byla?!" zeptala jse mě matka. Stála u krbu a v kotlíku míchala nazelenalou tekutinu. Vypadala jako člověk, až na rubínová křídla, která jí trčela z obnažených zad.

"Venku. Kde bych asi tak mohla být?" Máminy otázky mě doháněly k šílenství. Věděla kde trávím většinu času. A s každou další otázkou tohoto typu mi jen připomínala moji odlišnost.

"Kam šel Kris? Viděla jsem ho venku na zemi." Dala jsem důraz na na zemi, aby pochopili moje starosti.

"Bude bouřka, je nebezpečné být ve vzduchu. Kdybys spala možná bys o tom věděla." Ozvala se má milovaná sestřička. Wendy seděla na posteli a klepala se. Snažila se zůstat ve své podobě. Má sestra toužila být Odolná.

Odolní byli v klanu vážení. Dokázali se v lidské podobě udržet až 35 hodin. Nejdelší čas byl 48 hodin. Můj otec seděl naproti Wendy a ustaraně si ji měřil pohledem. I on byl Odolný.

Za normálních okolností bych jí ignorovala, ale jedovatost jejího hlasu, matčiny poznámky a Wendině námaze udržet se v lidské podobě, jsem si nemohla odpustit poznámky. "Wendy, já prostě musela jít ven, trochu se proletět... a mami, nebude Kris mít zelenkavá křídla? Moc by mu slušely." Řekla jsem to tím nejmilejším hlasem, kterého jsem byla schopna. Matka po mě hodila zhnusený pohled a Wendy se po mých slovech začala třást ještě víc. Otec jí se zájmem pozoroval. Nakonec za ohlušujícího řevu se Wendy zvedla z postele a dvěma rychlými kroky byla u mě. Podívala se na mě a již dračím hlasem mi sykla do ucha: "Jen počkej, šššmejdko!"poté do mě vrazila, neudržela jsem rovnováhu a spadla do proutěného koše s dřívím. Do ruky se mi zabodla dlouhá tříska. Cítila jsem ostrou bolest. Wendy mezitím už dávno vystartovala ke dveřím, které rozrazila a venku se proměnila do své pravé podoby. Neviděla jsem na ni, ale vím jak vypadá. Její dračí podobu jsem jí milion nocí záviděla a ptala se sama sebe proč zrovna já jsem jiná. Wendy byla krásná dračice, to se musí nechat. Ve své dračí podobě si zachovala několi faktorů ze své lidské podoby. Wendy jako dívka byla středně vysoká, oči měla tmavě zelené a kořínky vlasů měly barvu krve. Když se přeměnila byla to dračice středníhi vzrůstu, tudíž asi dva a půl metru na výšku. Její šupiny a jemná křídla byly rudá a oči, které si vše okolo podezřívavě měřily byly tmavě zelené.

Po mém pádu a Wendině proměně se na mě matka podívala pohoršeným pohledem a vydala se za Wendy. Otec si povzdechl a šel za mnou. Co si pamatuju, tak to bylo vždycky tak. Wendy byla matčin miláček a já pro ni byla obtíž, která dělala problémy. Otec byl nezaujatý, miloval mne, Krise i Wendy, ale myslím, že když přišlo na věc, šel vždy za mnou. Veděl, že tu nikoho nemám.

Když jsem se obtížně zvedla, řinul se z mé paže potůček krve. Bolestně jsem sykla, jen jsem se na to podívala. Ta tříska doopravdy byla asi sedm centimetrů dlouhá a dva široká a trčela v mé ruce. Au!

Otec ukázal na židli, vedle té jeho a já si poslušně sedla.