Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

16 Kapitola

Ahojky! Opět se omlouvám, že nebyl díl, ale zaměřila jsem se na divadlo (měla jsem představení) a školu, konec roku, takže vám to asi nemusím vysvětlovat :) A je mi to líto, ale s největší pravděpodobností budu teď vydávat jednou za čtrnáct dní. Pokud to budu stíhat, tak vydám část samozřejmě dřív, ale pravidelně to bude jednou za dva týdny.
Promiňte.
Je mi to opravdu líto, protože mi děláte ohromnou radost a já se tímto odvděčuji.
Ale, dnes je úterý, a opravdu nevím co vlastně napíšu. Celý týden se mě nic nenapadalo.
Obrázek pouze tématický :).
~Katy~

Pohled Wendy:

Zmateně se dívám kolem sebe. Co se to děje? Snažím se zachovat si chladnou hlavu a vzpomínám. Vybavuje se mi světelný vír. Ne, ještě něco před ním. Ano, nějaký muž. No tak vzpomínej!

Sebastian! Ano, tak se jmenoval. Ale určitě si vzpomenu ještě na něco!

Ne. Poslední vzpomínka je na Sebastiana. Byli jsme v nějaké místnosti, bylo tam vlhko. Měla jsem na sobě lehké, špinavé, bílé šaty. Teď mám na sobě jen deku neurčité barvy. Asi šedá. A pod ní jsem nahá.

Až teď si uvědomím, že ležím na boku. Připadám si celkem ztuhlá. Chci se otočit, ale pohnout se mi činí příšernou bolest. Zatnu zuby a nějakým způsobem se dostanu do sedu. Jsem celá od potu a z nějakého důvodu cítím krev.

Nikde nevidím nic, co by mi naznačilo, co mám se zády. Ruku vyvrátím tak, že se dotýkám místa mezi lopatkami. Syknu bolestí, když se konečky mých prstů setkají s krvavou ranou. Chvíli to ještě studuji a i podle dotyku vím, že je to velká, krvavá, odporná a hnisající rána. Srdce se mi rozbuší a v hlavě mi vyvstane otázka Co se se mnou stalo?

Hodlám to zjistit. Pokouším se postavit, ale je to nad mé síly. Se zatnutými zuby, oroseným čelem od potu a se slzami na krajíčku se o to pokusím ještě pětkrát. Vždy se stejným výsledkem. Sesunu se na postel a rozdýchávám otupující bolest. Nakonec vzdám všechny marné pokusy a opět si lehnu na postel. Opravdu je mi nejlíp, když ležím na boku.

Hlavou se mi honí různorodé myšlenky. Obávám se o své bezpečí, přece jen si na nic nepamatuju a vůbec nevím kde jsem. Nakonec jsem s těžkou hlavou usnula hlubokým spánkem.

Pohled Tamary:

"Ach," povzdechnu si. Je toho na mě poslední dobou hodně. Beze slova zamířím k suchému a mrtvému stromu kousek od mého domu. Vycítila jsem, že Max jde za mnou. Sedla jsem si do vlhké trávy. Max nervózně přešlapoval a nakonec se rozhodl, že zůstane stát. Chvíli jsem si skládala pomotané myšlenky. Přeci, nemám žádné hmatatelné důkazy, že jí ublížil.

A Wendy se opravdu chovala příšerně. Max se mě zastával.

Je jeden z mála, komu věřím. Můj nejlepší přítel.

"Omlouvám se," pronesu do ticha. Vzhlédnu k němu, ale vidím jen tmavou siuletu. Nadechnu se a pokračuju.

"Omlouvám se. Víš, bylo toho na mě hodně. Wendy je moje malá holčička, a i když je trochu rozmazlená, tak ji miluji. Nedokážeš si představit, jaký jsem prožívala strach. Všechny pocity se smíchaly v jeden velký zmatek. Potřebovala jsem si asi nějak vybít. Na té ošetřovně jsem si také uvědomila, že jsem nebyla dobrá matka Krisovi, ani Clarisse. A pak jsi tam přišel ty. Omlouvám se. Měla jsem ti věřit." Chvíli bylo ticho. Snad nejdelší chvíle mého života.

Posadil se vedle mě a jemně mě pohladil po ruce. Bylo to malé přátelské gesto, ale krásné.

Pohled Krise:

Zase jsem v černé díře. Mám takový pocit, že vím co za chvíli přijde. A ano, s tlumeným žuhnutím dopadám na studený led. Dneska to už stačilo!! To mě nenecháte ani vyspat?!! Pomyslím si mrzutě. Vím, kudy jít a ke všemu tu není moc možností. Chodba vede přímo k těm mohutným dvěřím. Tentokrát se více rozhlížím kolem sebe. Svit svící, které tu minule zaručeně nebyly, se odráží v čistém ledu. Zvláštní je, že led kolem ohně netaje. Šouravým krokem jsem došel ke dvěřím. Jemně do nich drcnu a ony se otevřou. Nacházím se opět v tmavé místnosti se spoustou ohně.

Mlčky si to tu prohlížím. Vlastně nestojím, na žádné podlaze, ale na udusané hlíně. Kolem vidím větvě stromů bez listů. Plamínky ohně to zde osvětlují, ale jejich zdroj nikde nevidím, ztrácí se v tmě. Zvláštní. Nejdominantnějším předmětem je velká keramická nádoba s ohněm. Je mohutný a vidím v něm všechny barvy. Nejde z něj žádný kouř, smrad, ba ani jiskry nelétají a uhlíky nepraskají. Zdá se mi, že za nádobou ještě něco je, ale přes oheň, který mě oslepuje tam nevidím.

Ačkoliv je to zajímavé, tak nemám náladu tady dumat nad dizajnem. Udělám, co je potřeba, ať to mám za sebou a můžu do postele.

"Kleo!" nic, žádná odezva. Zkusím to ještě jednou: "Kleo! Haló! Celkem rád bych šel spát!" Možná jsem trochu drzý a hodně se mé chování liší od návštěvy minulé. Ovšem, dnes už toho mám až po krk a jsem nevyspalí.

Už se chci otočit a nějakým záhadným způsobem se dostat domů, ale konečně se ozve hlas. Zní překvapeně. "Co tu děláš? Já tě nepřivolala." Otočím se k místu, odkud zní Klein hlas, ale stejně jako minule ji nevidím.

Určitě tu nespím. Prolétne mi hlavou. Nahlas ovšem řeknu jen: "Nevím co tu dělám, ale pokud by to šlo, rád bych se vrátil." Upřeně se dívám na místo, kde by mohla stát. Je ticho. Úplně vidím, jak přemýšlí.

"No, asi bych tě dokázala vrátit zpátky. Ale," odmlčí se, "pokud chceš můžu ti něco ukázat." Pronese tajemně.

Tak, co s myslíte že mu může Klea ukázet? Půjde tam vůbec Kris? Nebo se na to vyprdne a půjde spát? :D Napište mi vaše tipy do komentáře, ať se inspiruju :) :D

Opožděný konec překvapení aktualizuji deset minut po vydání tohoto, tak se na to koukněte :)