Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

8 Kapitola

Ahojky! Je tu osmá příběhová část Nepatřím. Což znamená, že mě spisovatelská krize opustila. :D Na obrázku je Tamara (matka ) v mladších letech. Je hrozné hledat ty obrázky! Ale pro vás klidně :).
Opravdu strašně moc bych vám chtěla poděkovat za 1300 přečtení, jenom díky tomu mám náladu na psaní. Nikdy bych nečekala, že Nepatřím bude mít takový úspěch. Ke všemu když je to můj první příběh. Všechny části píšu pro vás. Ještě jednou moc děkuju!
~Katy~

Pohled Wendy:

Hned jsem ucítila prudkou bolest. Max stál s pobaveným výrazem a nic nedělal, protože facku mi dala máma. Byla zase dračice, nechápala jsem, kdy se stačila přeměnit.

Byla jsem zaražená, máma mi nikdy facku nedala.

"Wendy, máš pravdu, Max ti rozkazovat nebude, ale já ANO! Chováš se jako nevychovanej spratek! Zklamala jsi mě, ani nevíš jak moc." Chvíli křičela, pak šeptala a pak z ní byla cítit bolest.

Asi by mne mělo mrzet, jak jsem se chovala, ale já cítila pouze vztek. "Jak sis mohla dovolit dát mi facku?!" Zaječím. Už dávno jsme středem pozornosti, všichni na nás koukají.

"Co si ty dovoluješ teď?!" Máma je šílená vzteky a já taky.

"Kdybych byl já tvůj otec, už teď bys byla..." Max nechal větu nedokončenou, asi aby mě vystrašil. "Díky bohu tvoje dcera nejsem!!"

"Stydím se za tebe! Neukazuj se mi na očích!" Máma zaječela a otočila se.

"Jsi vážně pitomá husa." Prohodil Max. Neměla jsem na něj náladu. Vztek, který jsem pociťovala byl k nevydržení. "Drž klapačku! Nikdo se tě na nic neptal!" Hlas se mi chvěl, ovšem ne strachem, který bych měla pociťovat. Draci nemají žádného náčelníka, vůdce, předsedu a tak. Ale kdyby náš klan měl mít vůdce byl by to Max. Je silný, chytrý, a ovládá bojovou taktiku. Mimo to je i hezký. Každý z něj má respekt. A já mu řeknu, aby držel klapačku. I v téhle situaci se trochu pousměju. Nemá mě rozčilovat. Řeknu si.

"Holčičko, není výhodný mě rozčílit!" Řekl to dost výhružně. Všimla jsem si, že při tom zatíná přední tlapu do pěsti.

"Protože proč? Zabil bys mě jako svou ženu?" Jsem zákeřná. Max kdysi, když se vracel z války zjistil, že jeho ženu unesl a znásilnil jiný dračí kmen. Pak ji nechali samotnou kdesi v horách, sama a v bídném stavu se sem dotrmácela. To by bylo samo o sobě hrůzné, ale to, že je těhotná ho dorazilo. Zabil ji. Moc se o tom nemluví, byly to těžké časy pro všechny.

Maxův výraz byl vražedný. Dívala jsem se mu do očí a dodala "Byla těhotná." V tu chvíli se na mě vrhl.

Pohled Clarissy:

"Já... já." Kris koktal a nevypadal, že by mi to chtěl říct. "Krisi. Přomiň, neměla jsem na tebe křičet, ale teď mi po pravdě odpověz proč jsi to řekl mě?" Pohladila jsem ho a něžně se na něj usmála. Opět zabořil svou hlavu do mého ramene. Bolest z poraněné paže jsem se rozhodla ignorovat.

"Ona řekla, že... to nesmím říct žádnému drakovi... a..."

Pohled Krise:

Jak jí to mám říct? Nechci, aby se naštvala. Mám Clarissu moc rád, nechci aby byla smutná. V hlavě se mi znovu odehraje událost stará několik minut. Asi už na ní nikdy nezapomenu.

Vyběhl jsem z domu a běžel na nedalekou louku, kde byla věčina mláďat. Nesměli jsme dnes létat, takže tu skoro všichni byli v dračí podobě a divoce si hráli. Šel jsem za Charliem a Harrym. Proměnil jsem se a došel pro míč, který kluci odkopnuli. Chvíli jsme si míčem kopali, pak nás to přestalo bavit. Rozhodli jsme se zahrát si schovávanou. Chvíli jsme se pokoušeli schovávat se v dračí podobě, ale moc to nešlo. Přeměnili jsme se do lidské a hráli znova. Byli jsme blízko centra vesnice, kde byla starodávná socha prvního draka. Z ničehonic jsme slyšeli obrovskou ránu. Podívali jsme se na místo odkud jsme ji slyšeli. Bylo to z náměstí, valilo se od tam hrozně moc kouře. Zmateně jsme se na sebe podívali. Měl jsem strach a takové špatné tušení. Nevím jak, ale moje nohy se sami dali do pohybu. Byl jsem na náměstí a neviděl jsem ani před sebe. Nevěděl jsem, proč jsem sem vůbec šel. Najednou jsem slyšel hlas, ale nerozuměl jsem slovům. Ten hlas byl ženský, vlezlý, ale tak nějak... příjemný. Díval jsem se kolem sebe, jestli někoho neuvidím. Nikde nic. Byl jsem zmatený. Zničehonic jsem slovům rozuměl. Musíš dál! Teď doleva! Závisí na tobě! Dokaž mi, že na to máš! Že jsem si dobře vybrala! Teď zpomal! Běž. Musíš dál...
Stále jsem šel, nechápal jsem proč, můj mozek mi říkal, ať se otočím a běžím pryč. V tom kouři jsem špatně viděl. Mé nohy řídila jakási divná síla.
Znovu jsem uslyšel ten hlas. Stůj! Začni plnit svůj úkol Vládče.
Popadl mě vztek. Začal jsem křičet a ptal se, co chce v mý hlavě a co to má znamenat. Všude bylo ticho a já slyšel jen své vzlyky. Hrozně jsem se bál. Nevěděl jsem co mám dělat. Chtěl jsem se schoulit do klubíčka a plakat.
Najednou jsem uviděl narudlou záři. Bál jsem se jí, ale moje nohy se sami od sebe daly do pohybu. Byl jsem téměř u ní, nebyla vůbec ostrá, sálalo z ní teplo a přísahal bych, že ta záře zpívala. Chtěl jsem se jí dotknout, ale ucítil jsem prudkou bolest hlavy a slyšel ten hlas.
Ještě ne. Ještě nepřišel tvůj čas. S tebou mám jiné plány. Vydrž.
Příjemná záře zmizela a místo ní tam ležel drak. Poznal bych ji všude, Wendy. Kolem ní byla kaluž krve, která tekla z jejích zad, přesněji z mezi křídel.
Bylo to opravdu hodně krve a mě se dělalo špatně. Ani jsem si neuvědomil, že křičím. Bezmocně jsem si k ní sedl a hladil jí po čumáku a hlavě. Nic jiného mě nenapadlo, nevěděl jsem co dělat. Zlatavá krev byla všude. Bylo to hrozné.
Něco jsem uslyšel, otočil jsem se tím směrem a viděl mámu. Jen co nás uviděla začala brečet. Párkrát se zhluboka nadechla a řekla mi ať doběhnu pro otce. Kouř už se rozptýlil, a tak jsem věděl, že Wendy leží kousek od sochy. Co nejrychleji jsem vyběhl a opět jsem slyšel hlas. Nezvládl jsi to... Zklamal jsi...
Měl jsem strach, už jsem chtěl otevřít dveře, když v tom se ten hlas znova ozval.
Nevadí, tvá zkouška přijde brzy, připrav se! Rozhodne o mnohém... Nesmíš to nikomu říct, nerozuměli by nám. Žádný drak se o mě nedozví! Dokud nepřijde čas. Avšak, můj malí, můžeš o mě říct osobě, která bude v naší budoucnosti mít velkou roli. Clarissa! Na vteřinu jsem před sebou viděl tvář mé sestry. Myslím, že ONA chce, aby to Clarissa věděla.

Zatřepal jsem hlavou, a tu pak položil Clarisse na rameno.

"Ona řekla, že... to nesmím říct žádnému drakovi... a..." vysoukal jsem ze sebe. Nejistě jsem se na ní podíval. Clarissa posmutněla. "Aha." Řekla a podívala se jinam. Bylo mi jí líto.

Pohled Wendy:

Nestačila jsem nijak zareagovat. Jeho mohutné tělo povalilo to mé. Ležela jsem pod ním, neschopna se zvednout. Naklonil svou hlavu k mému uchu a nebezpečně zasyčel. "Ty nic nevíš o životě, o utrpení, o válce, smrti, nevíš vůbec o ničem! Protože jsi rozmazlená malá husička. Umíš jen ubližovat těm, kteří to s tebou ještě nevzdali." V očích mu tancovaly plamínky vzteku. Jeho slova mě nijak neranila, spíš rozhněvala. Vymýšlí si, nic neví. Říkala má hlava. Možná má pravdu. Ozvalo se kdesi hluboko mne. Neposlouchala jsem to a chtěla ho ze sebe shodit. Marně, byla jsem menší, slabší a v nevýhodné pozici.

"Tak co? Užíváš si ten pocit nadřazenosti?! Jaký to bylo ji zabít? Hm? Vědět, že zabíjíš dvě nevinný bytosti. Jak se vlastně jmenovala, no?" Ušklíbla jsem se. Našla jsem Maxovu slabinu. V černých očích byly stopy slz. Mlčel a nenávistně se na mne díval. "Jak-se-jmenovala-Maxi?!" Dávala jsem důraz na každé slovo. Chtěla jsem, aby trpěl. Pořád na mě ležel a já čekala na vhodnou chvíli k útoku.

"D-Da-Daila-la" koktal a velké slzy si našly cestičku po jeho lícních šupinách. (:D Co já nevymyslím! Po tvářích, ale pořád jsou draci, táákže :D )

"Jak? Neslyšela jsem tě." Na tváři mi hrál úškleb.

"Daila! Jmenovala se Daila..." zakřičel na pokraji zhroucení.
Teď! Tlapy, kterými mě držel jsem s využitím všech sil odmrštila. Zadními končetinami jsem ho od sebe odkopla a za pomoci bolavých křídel jsem se zvedla. Trochu jsem jimi mávla a vznesla se metr nad zem. Nechtělo se mi přistávat, dlouho jsem se neproletěla. Mávala jsem mohutnými křídly, abych se udržela ve vzduchu.

"Je mi tě líto Maxi. Nejsi nic víc, než ubožák a," odmlčela jsem se a s co největším posměchem dokončila "vrah." Chvíli jsem ho pozorovala, z počátku vypadal zaraženě, ale pak v něm něco prasklo. Neuvěřitelně rychle se zvedl a taky vzletěl. Jeho rychlost je pro mě záhadou. Letěl ke mě, v očích zuřivost. Všechen vztek mě rázem opustil. Vyletěla jsem o několik metrů výš, ale nespouštěla jsem ho z očí, bylo by to hloupé. Přibližoval se, až nebezpečně rychle. Už jsem kašlala na "taktiku". Zběsile jsem od něj odlétala. Hučelo mi v hlavě, díky silnému větru a strachu. Začala jsem si uvědomovat co jsem to zas udělala, sakra! Max byl kousek za mnou, ani jsem se neotáčela, prostě jsem ho slyšela. Pokusila jsem se zrychlit. Už jsem nemohla, přece jen, můj poslední let byl tak před měsícem a nikdy jsem neměla dokonalou vytrvalost. Zato on...každý den létal a byl od přírodý silný, rychlý o vytrvalý. Slyšela jsem ránu, někde dál od nás. Bouřka! Sakra, sakra, sakra!! Jak jsem na ní mohla zapomenout?! Podívala jsem se pod sebe, byla jsem zhruba nad náměstím se sochou. Nadechla jsem se a vyrazila. Křídla jsem přitáhla k tělu a letěla střemhlav dolů. Byli jsme dost vysoko, pomyslela jsem si. Max na můj manévr zareagoval neuvěřitelně rychle. Max je o dost těžší, než já, padal mnohem rychleji. Poháněla ho zloba a vztek. Koutkem oka jsem zahlédla jak se něco padá na má záda. Ucítila jsem obrovskou bolest. Slzy se mi nahrnuly do očí a já ze sebe vydala zvířecí skřek. Poslední vzpomínka je na ohlušující ránu, světlo, mučící bolest a pak už je jen tma.

Tak, tahle část je mega dlouhá (na to co píšu...) Snad se Vám líbila :) Mě osobně se špatně psala, hlavně ta část s Krisem. :( Ale zase jsem už dokončila Wendin pohled na věc :D
Ještě bych chtěla říct, že se pokusím přidávat pravidelně každou středu. :) Další část za 2 votes. :) Nebo klidně víc. :D :* ;)