Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

6 Kapitola

Ahojky, tak tu je další část! Jé! :)) Na obrázku je mladší Kris, asi 6 let. Doufám, že se vám líbí. :) Jak už jsem dloouuhooo slibovala tak se už něco začalo konečně dít! Ani nevím, jak jsem k tomu došla, i mě překvapilo co jsem to vymyslela! :D Jak vám už asi došlo, tak Kris bude mít trochu větší roli... ;)
Jen chci říct, že všechno píšu na mobilu, proto tak krátké části, vím, není to omluva, ale abyste mě trošku chápali.:(
Dále bych moc, moc chtěla poděkovat @Ettallfa, tvé komentáře mě moc potěšily a tak ti touto cestou ještě jednou moc děkuji. :) Také chci poděkovat vám všem, co Nepatřím čtete. Je úžasné, když vidím, jak narůstá počet přečtení. Mohli byste přidat sem tam koment + votes, a budu skákat dva metry vysoko! :D
Ještě jedna věc, doufám, že se vám mé PŘEKVAPENÍ líbilo. Pokud ne, tak mi to napište, ať se můžu zaměřit na děj příběhu a zbytečně se tímto nezabývat.
No... to je asi všechno. Tak jako vždy, užijte si četbu, dejte mi vědět váš názor a ahojky :).
Snad mě za chvíli nebudete mít chuť zabít :D
~Katy~

Pohled Wendy:

Už snad půl hodiny čučím do stropu a čekám na hrom. Vlasy mám rozházené po celém polštáři a přemýšlím. V hlavě se mi honí tisíc myšlenek, ale ani nad jednou nezvládám přemýšlet dýl jak jednu minutu. Tik ťak, tik ťak, tik ťak. Dívám se na hodiny visící nad dveřmi. Celý dům byl v tichosti až na občasné vrznutí starého dřeva, či oddechnutí z jiných pokojů.

Náš dům měl čtyři pokoje. Já se nacházela ve své a Clarissině ložnici, ale ta je zase někde venku. Máme společnou ložnici od doby, kdy nám bylo ani ne 24 úplňků (2 roky ), tedy mě, Clarissa je mladší.

Náš pokoj byl zařízený jednoduše. Na levé straně byla má postel, za kterou byl malý stoleček a na něm jsem měla své nejosobnější věci. To stejné bylo na pravé straně, kde měla věci a prázdnou postel Clarissa. Já měla polštář daný tak, abych viděla na dveře a tedy stolek za hlavou. Clarissa měla výhled na okno a stolek na konci postele. Na konci místnosti bylo středně velké okno, uprostřed dřevěné zdi a pod ním stůl, s hromadou papíru a nějakými psacími pomůckami. Vedle stolu stály dvě na hrubo vyřezané židle a na pravo od nich malá skříň.

Náš pokoj byl spíš jen na spaní, neměli jsme tu krb, a tak v zimních měsících zde panovala pořádná zima.

Vedle našeho pokoje měl pokoj Kris. Nikdy jsem v něm nebyla, Kris mě nezajímá, ale alespoň ho můžu nazvat bratrem... skoro.

Poslední ložnice byla ta, kde přebývali rodiče. Uprostřed jedné stěny stála velká postel. Naproti stará, vyřezávaná skříň. Asi nejcennější věc v našem domě. Jako jediný pokoj neměla ložnice rodičů okno, zato na jedné stěně visel obraz Sunfire. Pod kterým byl dřevěný stůl s různorodými věcmi.

Poslední obyvatelnou místností je kuchyně. Je dost velká, takže je v ní i pohovka. Všechno jídlo děláme v krbu/ohništi se stříškou. Nádoby, ve kterých jídlo jíme a připravujeme jsou v rozsáhlejší skříňce, která slouží i jako stůl. (Prostě linka s kredencem :D blbě se to popisuje.) Vedle pohovky je stůl se čtyřmi židlemi. A u dveří stojí věšák, na kterém visí nejpoužívanější oblečení.

Pohled se mi opět zatoulal k hodinám.

Už jen deset minut!! Dnes to musím zvládnout, vím, že se mi to dnes povede! Prostě musí! Já budu Odolná a všichni si mě budou muset vážit. Splním svůj ůkol.

Pět minut. Myšlenky v mé hlavě se zase překopily a já začala přemýšlet o snu, který nám Sunfire seslal. Taková hloupost.

Ale co s tím nadělám.

Poslední minuta, asi bych měla předstírat spánek. Zachumlám se do kousavé deky a otočím se na bok. Zavřu oči a snažím se poklidně oddechovat. Bum! Třisk! Ach, konečně. Pomyslím si. S rychlím vyšvihnutím jsem se zvedla z postele a hned mi naskočila husí kůže. Sakra! Už už jsem se chtěla proměnit a přizpůsobit svoji teplotu okolí, ale nesmím. Šla jsem k tmavé skříni a vzala si obnošené šedé šaty po kotníky a černý svetr. Své vlasy jsem si jen pročesala a nechala je volně.

Vyšla jsem ze dveří a ucítila pach máty. Fuj! Ale hned jsem své znechucení zamaskovala úsměvem. Šla jsem si sednout, na postel, nebo spíše pohovku. Máma se na mě usmála a já na ni. Otec už seděl na židli vedle pohovky. Kývla jsem mu na pozdrav, on jen mávl rukou. Kris vyběhl ze svého pokoje, byl hrozně hyperaktivní. V duchu jsem se pousmála, dnes žádný létání bráško. Řekla jsem si v hlavě.

"Kam jdeš Krisi?! Dnes žádná oblaka!" Prohodila máma od krbu.

"Já vím,"řekl otráveně, "jdu si s klukama zahrát kopanou" jen co to dořekl vyběhl ze dveří. Po máminých slovech jsem se začala třást. Všechno v mém těle se chtělo zvětšit, přeměnit, stát se dračím tělem. Bojovala jsem s tím, byl to duševní boj. Stačila jedna myšlenka a přeměním se. Dračí přeměna byla zvláštní. Hodně záleželo na zplození a narození mláděte...

Omlouvám se za nudnou část, ale nic mě nenapadlo, ovšem za chvíli uvidíme co se Wendy vlastně stalo ;) a co si o ní vůbec myslíte? Nevadí vám, že jsem začala psát i z jiného pohledu, než z Clarissiního? Ozvěte se a já jdu psát další část :)
~Katy~