Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

9 Kapitola

Ahojky! :) :) Je tu další část, no konečně!! Ty 2 votes jste dali jako nic, moc děkuju :* :D Myslím, že obrázek si každý domyslí ;) Předem říkám, že tahle část bude kratší než ta předešlá! U ní jsem se asi zbláznila!! :D No... uvidíme, jak to bude dál. :) Ještě poslední věc, hrozně moc Vám chci poděkovat za obrovskou podporu. Ať už v podobě votes, komentářů, nebo jenom toho, že si to přečtete. Dodává mi to energii a nápady na psaní. Miluju Vás!!
~Katy~

Pohled Clarissy:

"Aha." Řekla jsem. Podívala jsem se k téměř vyhaslému krbu a rychle mrkala, abych zahnala dotěrné slzy, dnes jsem plakala dost. (Sobota, nic mě nenapadá... komu se vybavila "pokojová fontána"?? pro mě nezapomenutelná hláška z knihy Modrá jako safír, atd. :D :D )
"Clarisso, neplač. Prosím." Kris mě obejmul okolo krku. "Nebudu. Slibuju." Pohladila jsem ho po vlasech a zrovna ten slib porušila. Plakala jsem dojetím. Kris a otec pro mne znamenali mnoho. Celá má rodina, avšak někdy jsem se s nimi hádala, dokonce i Wendy jsem milovala, počkat... Wendy!! Jak jsem na ni mohla zapomenout!
"Krisi, musíme za Wendy, pojď." Udivilo mě, jak klidně jsem mluvila. Pomalu jsem ho pustila a vstala z postele, v nohou mi mravenčilo. Kris se taky zvedl. Povzbudivě jsem se na něho usmála a vydali jsme se ven. Pouze jsem zavřela dveře, neznám nikoho, kdo by své obydlí zabezpečoval nějak speciálně. Naše chatrč byla zhruba dvě stě metrů od centra a dalších padesát od sochy. Pevně jsem stiskla Krisovi ruku a rychlým krokem jsme se vyrazili. Během krátké cesty jsme viděli plno zachmuřených tváří a slyšeli rychle se rozšiřující různé verze dnešní události, někdy přerušené hromem. Vítr mi cuchal vlasy a zavíral okenice. Bylo znát, že za chvíli má přijít bouřka. Zničehonic mi Kris stiskl ruku, opravdu pevně. Sykla jsem a podívala se na něj a málem jsem přestala dýchat. Jeho normálně zeleno-žluté oči teď zářily ledově modrou barvou. Kris se celý třásl a drtil mi ruku. Otvíral pusu, jakoby mluvil, ale žádný zvuk z něj nevycházel. Snažila jsem se mou ruku dostat z té jeho, ale marně. Vzdala jsem to a radši jsem se ho druhou rukou snažila probrat. Nic nefungovalo. Napřáhla jsem ruku a dala mu facku.

Pohled Krise:

Šli jsme s Clarissou mlčky ruku v ruce po cestě. Slyšel jsem vítr a ještě něco, nebyly to draci kolem nás, ani práskající okenice, nic co bych mohl přiřadit k určité věci. Najednou mi to došlo. Ona!! Bál jsem se co přijde teď. Zničehonic se mi zatmělo před očima. Měl jsem pocit, že padám do hluboké jámy. Z posledních sil jsem stiskl... ani nevím co. Pár chvil jsem měl pocit, jako bych padal do hluboké jámy. Slyšel jsrm povědomý hlas, který volal jméno, asi mé. Po době, která se mi zdála jako hodiny jsem přistál na...ledu? Ano.
Okolo mě bylo bílo. Všude to zářilo a já přivíral oči. Když jsem si už přece jen zvykl, rozhlédl jsem se okolo sebe. Stál jsem na všudypřítomném ledu v dlouhé chodbě. Bylo tu dost světla, ale jeho zdroj jsem nikde neviděl. Zase jsem slyšel ji. Nebyla to slova, ani nic jiného čemu bych rozuměl, ale byla to ona.
Pojď maličký. Slyšel jsem. Ta slova se nesla ozvěnou a já donutil nohy k pohybu. Šel jsem tou chodbou, která vypadala stále stejně. Už zdálky jsem viděl velké dřevěné dveře. V ledové stěně se krásně vyjímaly. Přiblížil jsem se a ony se sami otevřely. Ucukl jsem a opatrně se rozhlédl. Vše bylo stejné. Váhavě jsem prošel a ocitl se v naprosto odlišné místnosti. Stál jsem na tvrdé zemi a jediným zdrojem světla byly louče pověšené všude okolo. Přede mnou stála obrovská nádoba, ve které hořel oheň.
"Vládče. Přišel jsi." Ta slova nezněla jen v mé hlavě, byla tady. "Kdo jsi? Proč jsem Vládce? Jaká zkouška? Proč tě slyším? Co bylo ta zář? Co se stalo Wendy? Kde to jsem? Co po mě chceš?" Vychrlil jsem na Ni plno otázek. Uslyšel jsem zvonivý smích. "Ale, ale. Je dobře, že jsi zvědaví, ale na tvé otázky ti bohužel nedám odpovědi. Dozvíš se jen to, co ti já řeknu." Odmlčela se a já se cítil divně. "Sedni si." Bylo divné poslouchat někoho, koho nevidím, ale sedl jsem si.
"Tak. Moje jméno ti zůstane záhadou, ale můžeš mi říkat Klea. A já si tě vybrala. Budeš ten nejmocnější Vládce všech dob. Ale ještě je čas... ani nevýš jak dlouho na tebe čekám. Budeme neporazitelní. Jsme spojeni, zachránila jsem tě, proto mě slyšíš a já si tě můžu kdykoliv přivolat do svého sídla. Ale je to náročné. Zvláště, když tvé tělo odporuje. Ano, teď je tu jenom tvůh duch. Přemístit i tělo by bylo obtížné. Ale neboj. Neublížila bych ti. Fyzicky a ani psychicky. Bojíš se, cítíš děs, nevědomost, ale kdesi hluboko víš, že sem patříš. Že tu máš být. Na všechny otázky dostaneš odpověď, jednou."
Před očima se mi zatmělo, Kleu jsem slyšel jakoby z dálky. Zase jsem byl v propasti. Teď jsem viděl Clarissu, jak třepe...mnou? Zatočila se mi hlava a můj duch byl zase u Klei. "Tvé sestře přišly napomoc. Už tě tu moc dlouho neudržím.-" Opět jsem byl v temné propasti. Ucítil jsem obrovský tlak na moji hlavu. Cítil jsem se, jakoby mi měla prasknout. Už jsem Kleu jen slyšel. "Ozvu se, až bude potřeba. Snad to zvládneš." Dodala a v jejím hlase jsem poznal lítost. Tlak na moji hlavu zmizel a já padal.

Zprudka jsem otevřel oči. Světlo mě oslepilo, tak jsem je zase zavřel. Můj hrudník se divoce pohyboval nahoru a dolů. Když jsem se trochu rozkoukal, poznal jsem vyděšený obličej před sebou. "Krisi!" Zašeptal známý hlas.

Pohled Clarissy:

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když otevřel oči a měly svou normální barvu. Prudce jsem ho objala. Ten strach, který jsem cítila se nedal popsat. Nejhorší chvíle byla ta, když se jeho oči vraceli do normálu a pak zase zářily.
Momentálně mi bylo jedno, že klečím na tvrdé zemi. Měla jsem nazpět svého malého brášku.