Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

12 Kapitola

Ahojky! K obrázku, našla jsem úplně mega fotku, která se neuvěřitelně podobá Wendy i podle první fotky. :D Což je super! A přečtěte si dolní poznámku. :)

Pohled Wendy (Leonardo bude potěšen):
Slyším hlasy a rámus, ale nedokážu to identifikovat. Sedím na podlaze v bílé místnosti, vůbec nic tu není. Světlo pochází z neznámého zdroje. Nevím, jak dlouho tu sedím, myslím, že chvilinku. Hlasy občas utichají a někdy zase sílí. Připadá mi to povědomé, ale ať se snažím sebevíc, nevzpomenu si.
Začínám se nudit. Hlasy a hluk se vypařily. Teď jsem tu seděla sama, v bílé místnosti a neslyšela nic jiného, než můj zrychlený dech. Začala jsem si zpívat slova, nějaké písničky, která mi byla povědomá, ale také tak hrozně neznámá.
"Bojovníci ztrácejí výšku,
dobro z nás vyprchává.
Tvá červeň na líčku
se krvi podobá.

Smrt, všude kolem nás,
vždy tam, kam se podíváš.
Jeho vztek,
síla zradily nás
a jí svoji oddanost brzy dáš.

Obloha se zabarvila do ruda,
bitevní pole nad náma.
Kapka krve na zem dopadla,
bitvu vyhrává dračí dáma.

Smrt všude kolem nás,
vždy tam, kam se podíváš.
Jeho vztek, jeho síla opustily nás
a jí svoji oddanost teď dáš.

Neplakej maličká, však bude líp.
svoboda ještě nevymřela.
Naděje má ostrý šíp,
vždy má a navrch měla.

Smrt všude kolem nás,
vždy tam, kam se podíváš.
Jeho vztek, jeho síla najde zas nás
a jí svoji oddanost nikdy nedáš.

Podívej, už letí v záři světla.
Bojovníci se radují.
Obloha se vyjasnila.
Svobodu obnovují.

Smrt tu všude byla,
kam ses jen podívala."
Měla jsem pocit, že to má pokračování, ale nemohla jsem si vzpomenout.

"Máš hezký hlas." Ozval se silný hlas. A já se vyděsila. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to.
"Pšt. V klidu, já ti neublížím, zatím." I když jsem na tu osobu neviděla, dokázala jsem si představit jak cení zuby.
"Co tu-"
"Ticho!" Zahřměl. "Nebudeš mluvit, dokud ti nedám svolení!" Slyšela jsem, jak přechází, krouží kolem mě, své oběti. Neviděla jsem tu osobu, ale podle hlasu jsem nepochybovala, že je to muž.
"Řekni mi Wendy, v co věříš?" Jak zná moje jméno? Zarytě jsem mlčela.
"No tak. Nedělej si to ještě horší. Odpověz!" Vztekal se.
"Já... nevěřím." Šeptla jsem, spodní ret se mi klepal, měla jsem z toho muže hrůzu.
"Hm. Špatná odpověď." Nato se celá bílá místnost začala motat, obracet, převracet, třást, a všechno možný. Padala jsem a převracela se z různých koutů a několikrát se praštila do hlavy. Prokousla jsem si ret a na jazyku ucítila měděnou pachuť krve. Spadla jsem na zadek a už tak zůstala. "V co věříš?" Znuděně se zeptal. Nahromadil se ve mě vztek, co si o sobě myslí?!
"V nic!" Vykřikla jsem. Byla jsem zoufalá.
"Tvrdohlavost je pozoruhodná věc, bohužel se nevyplácí." Slyšela jsem mlasknutí a znovu se ta místnost začala otřásat. Tentokrát to bylo o poznání delší a intenzivnější. Několikrát jsem se pořádně praštila do hlavy, až jsem ucítila lepkavou krev.
"Dost!" Zavřeštěla jsem. Už jsem si přála, aby to skončilo.
"Nemáš mluvit." A otřesy se ještě zrychlily. Uslyšela jsem křupnutí. A v ruce mi začala cukat. "Dost! Dost! Prosím už dost!" Z očí se mi vydraly slzy beznaděje. Co se mnou chce dělat? Kde to jsem? Ať to přestane!! Ať to přestane!!! Hysterie se mě plně zmocňovala. Najednou všechno ustalo. Tvrdě jsem dopadla na bok a rozhodla jsem se tak zůstat. Všechno mě bolelo, v hlavě mi tepalo, ruka mi natékala.
"Moudřejší?"
"Ano." Hlesla jsem poraženecky. Měla jsem zavřené oči a chtěla spát. Nevím, jestli jsem upadla do sladkého bezvědomý, nebo jsem usla, nebo místnost změnila barvu, prostě tu byla tma.
Z dálky jsem slyšela hučení, ale už nevím z čeho.

Hrozně se omlouvám za nejkratší kapitolu forever! Ale nemám na to náladu.
Na tu 'básničku' mi prosím napište názor, je to můj první pokus o něco takového a pozorně si ji přečtěte... ;) příští kapitola bude určitě lepší!