Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

7 Kapitola

Ahojky!!! Takže, máme tu další část Nepatřím! Doufám, že jste z toho stejně nadšení jako já! :) :)
Moc, moc ale doopravdy hrozně moc vám chci poděkovat, za celkově asi 600 přečtení! Jednotlivé kapitoly jsou cca kolem 70-80 přečtení. Je to neuvěřitelný. Strašně moc to pro mě znamená.
Na obrázku máte noční oblohu, kterou dívky každodenně vidí, snad se líbí, protože věřte, nebo ne, je hrozně těžký najít obrázek draků, tak aby odpovídali popisu... :/ :( :)
Tak si užijte další část. :)
~Katy~

Pohled Wendy:

Ne!! Nesmím přemýšlet nad draky! Dnes se mi musí povést se den nepřeměnit, stanu se Odolnou.

V tom dovnitř vtrhla Clarissa. Zase se někde flákala, máma se jí zeptala, kde byla.

"Venku. Kde bych asi tak mohla být?" Odpověděla Clarissa, z jejího hlasu bylo slyšet naštvání.

"Kam šel Kris? Viděla jsem ho venku na zemi."

"Bude bouřka, je nebezpečné být ve vzduchu. Kdybys spala možná bys o tom věděla." Informovala jsem ji. Snažila jsem se to říct, tak abych ji urazila, naštvala a připomněla, že sem nepatří a povedlo se mi to. Ten výraz naštvanosti byl k nezaplacení. (To je mrcha!! :D )

"Wendy, já prostě musela jít ven, trochu se proletět... a mami, nebude mít Kris zelenkavá křídla? Moc by mu slušely." Z jejího jakože milého tónu se mi dělalo zle. Ovšem ta slova ve mě vyvolala ještě větší nutkání se přeměnit. Kris a zelenkavá křídla, oh moje křídla, já je chci, nechci. Proletět, ahh!! Potřebuju se proměnit! Boj v mé hlavě jednoznačně vyhrála má dračí část. Celou dobu jsem se nekontrolovatelně třásla a otec se na mě díval jak na zkoumané zvíře. Už jsem to nevydržela.

Vydala jsem ze sebe něco mezi zavytím a řevem. Chtěla jsem se už proměnit, ale ještě jsem se zastavila u mé sestřičky, a zašeptala jí do ucha :"Jen počkej, šššmejdko!" Nato jsem jí schodila, a rychle vyrazila ze dveří. Jen co jsem byla venku, proměnila jsem se. Konečně říkala si jedna má část, ta druhá se proklínala. Všichni se na mě podívali, hlavně kluci. Potichu, ale varovně jsem zavrčela. A jako zázrakem si všichni hleděli svého.
Wendy, uklidni se. Slyšela jsem v hlavě svoji matku. Draci si mezi sebou dokázali telepaticky povídat, ale já si nechtěla povídat, měla jsem chuť ničit.
Chci ji zabít! Nemá tu co dělat! Stále telepaticky jsem na ni křikla.
Wendy!! Stále je to tvá sestra!! Kde jsou ty doby, kdy jste si hrály a jedna pro druhou plakaly! Odmlčela se. Uklidni se, vím, že se ti podaří být Odolnou.

Byla jsem na ni naštvaná. Na všechny okolo mě. Ty nejsi Odolná, jsi jenom podřadná dračice! Nevíš jaké to je!! Teď jsem už křičela doopravdy. Znovu se na mě všichni podívali. Zavrčela jsem, ale tentokrát bojovně. Několik pohled sklopilo, ovšem jeden ne, stále se díval.
Wendy, uvědom si s kým mluvíš! Jsem tvá matka!

Ha! Výbušnost mám po ní.
Mluvím s courou. Řekla jsem jak nejjedovaťeji jsem mohla.

V tu chvíli se matka proměnila. K jejím křídlům se přidali drápy, krk, šupiny, ocas. Stále přede mnou ve své dračí podobě a z nozder jí unikala pára. Odehrálo se to ve vteřině.

Rychlostí světla byla u mě, napřáhla se a já očekávala silnou facku, spojenou se škrábanci.

Dívala jsem se jí do očí. Viděla jsem jenom vztek.

"Dost!" Ozval se autoritativní hlas. Ani jedna z nás se nepodívala tím směrem.

Najednou vedle nás přistál černý drak. Byl černější než noc a vysoký. Vzbuzoval strach a respekt. Ale ne u mě.

Maxe jsem se nebála.

Nevěnovala jsem mu pozornost, pořád jsem se dívala do matčiných očí, ze kterých vztek pomalu odplouval.

"Tamaro uklidni se." Řekl Max něžně. Ona se na něj podívala s přikývla. Párkrát se zhluboka nadechla a pak se proměnila zpátky v člověka. Měla zavřené oči.

"Wendy! Ty se taky proměň!" V jeho hlase nebyla ani stopa něžnosti.

Pcha! Nebude mi rozkazovat!

"Ne." Odpověděla jsem klidně a vychutnávala si jeho chvilkoví výraz zděšení.

"Co prosím ?" Z tónu jeho hlasu by každému ztuhla krev v žilách. Zabodával své černé tůně do mých zelených očí. Já mu pohled neochvějně oplácela. I když mi nebylo úplně nejlíp.

"Slyšel jsi." Opět jsem mu odpověděla, ale tentokrát jsem potlačovala chvění hlasu. Vztek ze mě vyprchal, ale nevím proč stále jsem někomu chtěla ublížit.

"Na mě si nedovoluj holčičko." Bylo vážně děsivé jakým tónem a nevraživostí to řekl, spíš zašeptal. Ale já se ho nebála.

"Nerozkazuj mi!" Můj hlas byl pevný za což jsem byla ráda. S těmito slovy jsem se od něho odtáhla a chtěla odejít, jako vítěz.

Jenže přišla rána.

Chci se vám moc omluvit, že to takhle protahuju, ale tahle část se mi zdá už dost dlouhá. S Wendyním pohledem skončím v příští části, slibuju. Zase se vrátím ke Clarisse a Krisovi. Ale co vy říkáte na Wendy? Snad se mi povedlo ji popsat jako mrchu. Nevím, jak vám, ale mě se tento díl čte celkem dobřa. :) Nezapomeňte na votes a komentáře, který moc potěší. :)