JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

19

                                                                                    LOUIS

-úterý, 28. července

Bolest začala ustupovat. Věděl jsem, že mi na tomhle světě zbývá už jen chvilka. Jsou to mé poslední minuty, možná vteřiny. Ale to je v pohodě. Některé věci se zkrátka mají stát a tohle je jedna z nich.

Harry svírá mou ruku a pozoruje mě.

Bude mi chybět. Je to naposledy, co ho můžu vidět před tím, než se vydám na další cestu. Snažím se si zapamatovat každičký detail jeho překrásného obličeje.

„Hazz," zamumlal jsem.

„Lou, nemusíš nic říkat, zbytečně se vysiluješ."

Trochu jsem se usmál, protože mi přišlo rozkošné, že si Harry vážně myslel, že bych mohl žít o něco déle.

„Teď už na tom stejně nesejde," možná měl tak trochu pravdu s tím, že se mluvením vysiluju, ale pár minut navíc za to nestojí. To, co mu chci říct, je důležitější: „Slib mi něco."

„Cokoliv."

Odkašlal jsem si. Nevšímal jsem si kovové pachuti krve, která mi zůstala v ústech.

„Slib mi, že na mě nezapomeneš."

„Jak bych jen mohl. Jsi to nejkrásnější, co mě v životě potkalo," usmál se můj kluk.

Harry byl můj kluk. Jaká to čest. Nikdy jsem nebyl pyšnější na to, že jsem měl tu čest někoho, jako je Harry nazývat svým přítelem. Miluju ho a nechci ho tady nechat samotného. Je ještě tolik věcí, které jsme spolu mohli zažít.

„Mrzí mě, že jsem ten boj prohrál tak brzo. Mrzí mě, že tě tady musím nechat."

„Všechno je to moje vina, Louis," otřel si oči.

Chtěl jsem se zvednou a obejmout ho, ale moje tělo a všechny ty hadičky a přístroje mi v tom zabránily. Řekl jsem tedy jen: „To už nikdy neříkej, víš moc dobře, že to není pravda. Tohle není ničí chyba. Vesmír to takhle zařídil a my s tím nemůžeme udělat nic jiného, než se přes to prostě zkrátka přenést."

„Ale není to fér. Kvůli vesmíru poslední čtyři měsíce trpíš tou hroznou bolestí, která tě neustoupí dokud tě nezabije," teď už se zalyká slzami a já nemůžu dělat nic jiného, než ho nehybně pozorovat.

„Neboj se," usmál jsem se, „dlouho už trpět nebudu."

Tohle je tedy asi ta chvíle, kdy si řekneme sbohem a naše cesty se, alespoň prozatím, rozdělí.

Všechno se to děje nějak moc rychle.

Řekl jsem to ze vší zbylé síly. Tohle už byl vážně ten konec. Přehrával jsem si v hlavě tuhle scénu už nespočetněkrát, ale přesto to teď nevypadalo jako žádný z mých scénářů. Bylo to mnohem krásnější.

Poslední co jsem cítil, byly Harryho rty na mém čele. Přísahal bych, že mu pár slz ukáplo, vidět jsem je ale už nemohl. Nakonec mi zašeptal do ucha: „Miluju tě a vždycky budu. Nikdy na tebe nezapomenu. Vždycky budeš v mém srdci na prvním místě, Louis Tomlinsone."

Ani nevíš, jak moc miluju já tebe.

Je dost pravděpodobné, že to vůbec neřekl, protože už jsem dávno nebyl při smyslech. I kdyby ne, alespoň jsem umřel v domnění, že to vyslovil.

Celý život jsem přemýšlel nad tím, jak se člověk cítí, když umírá. Kde se pak ocitne. Není to vlastně tak strašidelné, jak všichni říkají. Všechna bolest ustane a vy se konečně můžete nadechnout bez problémů. Okolo vás je jen obrovská černá místnost bez oken a bez dveří. Jediná věc vyplňující prostor je plamínek svíčky uprostřed pokoje. Čím víc se přibližujete, tím menší plamínek je. No a když dojdete už dost blízko? Prostě zhasne. Přestane hořet.

Jsem rád za to, jaký život jsem mohl prožít. Nebyl tak dlouhý, jak jsem si dříve myslel, že bude, ale alespoň vážně stál za to.

Jestli jsem se za ty roky něco naučil, je to určitě to, že láska je mocná věc. Krásný cit, díky kterému jsme takoví, jací jsme. Dokáže vám ale taky pěkně zamotat hlavu a pomíchat emoce. Ale když v ní věříte, nezklame vás. Tohle říkám rád: Love is only for the brave. Já jsem očividně byl dost statečný, protože mi vesmír postavil do cesty jeho.

Teď už však nejsem nikde. Není to nebe, není t peklo, není to podsvětí. Je to prostě nikde.

Tady nekončí jen má cesta, ale i celý můj příběh.