JUST HOLD ON (larry stylinson//cz)

5

LOUIS

-středa, 13. ledna

Je vážně divné se každé ráno vzbudit s vědomím, že umřete. Tedy všichni samozřejmě jednou odejdeme z tohohle světa. Ale myslím to tak, že víte, kdy umřete. Ne přesně, ale pořád to víte.

Harry ještě nic neví. Tuší, že něco není v pořádku, ale neví nic konkrétního. Alespoň ode mě nic neví.

Zkrátka se bojím mu to říct. Nechci mu ublížit, ale na druhou stranu mu možná lhaním ubližuju mnohem víc. Ale já vážně netuším, jak mu to mám říct.

Celou noc jsem jen ležel a snažil se usnout, ale nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím, jak mu to říct. Hádejte, co jsem vymyslel.

Absolutně nic.

Oznámit někomu, že máte rakovinu asi není stejný, jako oznamovat, že jste dostali plné stipendium na vysokou.

Není to asi dokonce ani jako když žena oznámí svému partnerovi, že je těhotná.

Přirovnal bych to k rozchodu. Oznamujete tím někomu, že za nějakou dobu už nebudete moct spát v jedné posteli nebo chodit na rande. Jen ne proto, že už k tomu člověku nic necítíte, ale proto, že budete mrtví.

Ale já se s ním nechci rozejít, chci s ním být ještě alespoň pár let.

Je dost brzo, ještě není ani světlo, takže vím, že Harry se jen tak nevzbudí.

Vstanu z postele a natáhnu na sebe černé tepláky, které ležely na zemi. Jsou Harryho, takže si je musím v pase utáhnout a nohavice si musím ohrnout. Hrozně rád nosím jeho oblečení, přijdu si pak taky „jeho".

V kuchyni napíšu na papírek: hned se vrátím, jdu jen nakoupit :)

Položím ho na linku a vyrazím z domu.

Udělal jsem dobře, když jsem se ještě v předsíni zastavil a vrátil se do šatny pro bundu, protože lednová rána jsou přeci jen dost chladná a nechtěl bych kvůli své paličatosti dostat zápal plic.

I když vlastně nevím, jestli by si toho vůbec mé plíce všimly...

Konečně se nadechnu ledového vzduchu. Pomyslím si, jestli se vůbec budu moci ještě někdy takhle nadechnout.

Tyhle negativní myšlenky zažene pohled na obrovský dub, který stojí přímo před domem, ve kterém máme byt.

Je to už skoro deset let od doby, kdy jsme pod ním seděli ruka v ruce a smáli se nějakému hloupému vtipu, který si Harry zrovna někde přečetl. Ukázal jsem na budovu před námi a řekl: „V tom domě jednou chci bydlet. V nejvyšším patře je prý nejkrásnější výhled na celý Doncaster."

O mých dvacátých narozeninách mi věnoval malou krabičku a v ní klíče.

Jen jsem se zmínil o svém snu a on se rozhodl mi ho vyplnit. To je jeden z milionu důvodů, proč ho tak miluju a chci s ním dostat víc času.

Co je ale sedm měsíců po deseti letech...

Dál se zastavím u vlakového nádraží. Krom toho, že myslím na to, jak by bylo vše jednodušší, kdyby člověk mohl prostě nasednout do vlaku a odjet od všech problémů, myslím i na den, kdy jsem jel na dva týdny do Skotska za příbuznými a Harry mě na nástupišti odmítal pustit.

V ten den jsem vymyslel „Pravidlo dvou týdnů".

Jde vlastně jen o to, že jeden bez druhého můžeme strávit maximálně dva týdny, pak se musíme vrátit k sobě, za všech okolností.

Když jsem přijel, Harry měl v ruce papír, na kterém jsme se oba dva svými podpisy zapřisáhli tomu, že pravidlo neporušíme.

Možná bych té přísaze měl teď přidat podřádek-dokud nás smrt nerozdělí

Ani všechny ty krásné vzpomínky mě nedonutí přestat myslet na to špatné. Prostě to nejde.

Skoro se svítá a já už jsem skoro došel na lavičku u řeky, na které vždy sedáváme.

Jestli mi něco dokáže fakt zkazit den, tak je to to, když si někdo sedne na naší lavičku. Za ty léta by nám už měla patřit.

Slunce se rozsvítilo ulicemi. Byl nejvyšší čas se vrátit domů za tím, kdo tady se mnou ve všem zůstal a koho tak moc miluju.